Svět je zneklidňující místo, plný rozdílnejch lidí a odlišnejch názorů. Chápeme, že v jeho spletitosti je snadný se ztratit. A respektujeme i to, že v takový chvíli si bere slovo základní dětskej instinkt - vztek. Ve svý prapodstatě je to osvobozující, důležitá emoce. Chtěli bysme proto mladšího Vašíka ujistit, že není na světě sám. Pořád tu jsou tradiční rodiny, pořád tu jsou otroci a otrokyně, pořád tu ještě jsou státy, kde je všechno na svým místě, a kde je ženská jen kus hadru. Nabízíme mladšímu Vašíkovi uklidňující náruč, ať do ní všechny svoje vzteky vykřičí. A ať ho v ní pak třeba i ukonejší úlevnej pláč. Nestyďme se za slzy... Dětství v rodině, kde člověk ani nedostane vlastní jméno, a kde musí jen následovat dominantní otcovskou figuru, není snadnej background. A formování mužský role v prostředí, kde se všechno podřizuje narcistnímu fotrovi a jeho kariéře, je obtížnej proces. Můžeme se pak divit, že mladší Vašík instinktivně potřebuje všechny ženy vnímat jako laskavý matky a spasitelky a ochranitelky? Jen těžko. Ukažme proto mladšímu Vašíkovi trochu toho obyčejnýho lidskýho porozumění. Co myslíte - kolik si ho doma asi užil? Ta úporná touha rozvíjet otcův odkaz a bránit jeho hodnoty! Ta píle! Ten vztek! Normální chlápek svrhne fotra v pubertě, mladší Vašík se k tomu neodhodlal ani na prahu padesátky. Nebuďme na něj zlí. Naslouchejme mu.
ÚV SRR