Silver Rocket

Rozhovor s Buriers

Klára a Tadeáš 15. 5. 2020

Pár let dozadu dělali Klára Doležálková a Pierre ze Severního nástupiště rozhovor s Buriers do zinu, vydávanýho při příležitosti jejich koncertu na Klinice. Letos ze známejch důvodů nepřijedou ani Buriers, ani James P Honey - napadlo nás proto, že rozhovor je fajn příležitost vzpomenout na tyhle borce.

Jak funguje vaše kapela v praktické rovině? Máte nějaký osvědčený postupy nebo pořadí, v kterým si věci posíláte? Hierarchii?

Honey: Každý člen naší kapely má odlišnou a jasně danou funkci, ale hierarchii se fakt chceme vyhýbat. I přesto se někdy stane, že se v někom přirozeně ozve vůdcovský hlas – a nakonec to vlastně pomáhá kapele jako celku a jsme schopni pracovat jako jednotka. Všichni se respektujeme navzájem.

Co vás upřímně sere?

Honey: Všude cítím buržoazní předsudky, jsou všudypřítomný. Dutá záře pořadů s rozhovorama pluje domovama, kde se dobře hrajou jen slovní hříčky, který se mísí s bezzubým humorem. Osvícení realitní agenti smilní na našich tvářích s těmi, kteří se o jejich nemovitosti uchází jako první – první v dluzích, dokud v nich neumřou. Všichni jsme jenom světelný reklamy, který pomalu odpočítávaj naše nápady například o tom, jak podivný a přitom krásný jsou kuchyně, který lze složit do plochý ikea krabice.

Jamie: Fašismus. Pořád mi to přijde neuvěřitelný, že lidi se tak snadno nechají svést k tomu věřit věcem, o nichž si ani nezjistí, jestli jsou pravda nebo ne. Média, která lidi poštvávají díky jejich strachu a kladou jim návnady, by za to všechno měla zodpovídat. Že roste moc pravice je neodpustitelný. Bojím se toho, že až se jednou ohlídneme zpět na současnou dobu, tak s otevřenejma pusama nebudeme věřit, jak jsme byli blbý.

Gillett: Kluci to shrnuli celkem dobře. Ještě mě sere tvář Jamese Cordena (britský komik a herec).

Čím se živíte, jakou máte práci? Jamesi, víme, že děláš tesaře... ale ještě něco?

Honey: Já už jsem měl tolik prací, že je to až hloupý. Vždycky jsem žil z ruky do huby a nikdy se nechtěl ničemu upsat, jen kdyby šlo o mý nejbližší. Ale momentálně jsem opravdu často k vidění, jak stavím finančně dostupný a dočasný studia a ateliéry pro umělce. Spíš bych řekl, že jsem něco jako nasekej-postav–práce-všeho-druhu–zatluč-podrž. Tesař je až moc lichotivý.

Jak velkou roli by měla práce hrát v našich životech? A jak byste jí popsali – co pro vás je a co není práce?

Honey: Práce je jakýkoliv břímě, který na nás někdo uvalí, a podle toho by měla být posuzována kým chce a jak chce. Nic není zadarmo.

Jaká je v Anglii situace se squatováním?

Honey: Po pravdě, víc toho vím o squatech v jižní Francii a Německu. V Londýně poslední dobou skoro nejsem. Letos jsem tam byl sotva 5 týdnů (psáno na začátku června). Jediný co můžu říct je, že kamarádi, který ve squatech žili, už v nich nežijou, protože se zpřísňujou pravidla a přesouvat se z místa na místo je v Londýně velice obtížný.

Gillett: Asi tak před pěti lety změnily zákony – a to tak, že squatter už nemá žádný práva. Já žiju v Brightonu, kterej byl proslulej velikým množstvím squatů. Jenže teď už zbyly jen jakýsi imitace, který se snaží napodobovat to, jak tyhle kulturní centra dřív vypadaly. Ale tu opravdovost už to nemá – když chtějí přežít, musí vydělávat... Fungujou nějaký kooperativy, ale velice rychle ti dojde, že se v nich stejně vytváří určitá hierarchie na základě stresu o přežití. Nedávno zavřeli banku blízko mýho bytu a během týdne tam vzniklo úžasný centrum pro sociální pomoc, kde byla škola, knihovna, jesle a taky poradenský centrum pro bezdomovce a nezaměstnaný. Jenže za další týden už to bylo všechno opět pryč – a ne proto, že tam možná byly drogy nebo hlasitý párty, ale protože Anglie šíleně touží po zisku a osobním vlastnictví.

Jak vás osobně ovlivňuje v Londýně gentrifikace? Je to velký téma?

Je to pravděpodobně druhý nejpropíranější téma po nafouknutý bublině protiimigrantský zastrašující kampaně masovejch médií. Celý město je postupně polykáno průhlednejma bytostma, který vtipkujou o gentrifikaci a přitom srkaj koktejly ze zavařovaček. Je to tak nudný pozorovat. Nevím přesně, jak moc to ovlivňuje mě osobně, ale kafe se prostě pořád zdražuje až tak moc, že si říkám, jestli se z Anglie fakt neodstěhovat. Je tolik mnohem inspirativnějších míst.

Cítíte se být součástí nějaký anglický hudební scény?

Honey: To teda vůbec. Jsem radši jako kočka – potuluju se nezávazně z místa na místo, jak se mi zachce, spolu se stínem. Pak cítím mnohem míň tvůrčích omezení.

Jamie: Ale jestli existuje něco jako DIY duch, tak k němu patříme.

Vnímali jsme z každýho z vás určitý outsiderství. Je to vědomý postoj? Co to je pro vás za stav?

Honey: Ne, není to vědomý. Ale velice jasně vím a sám v sobě si jsem jistej, že jsem mnohem spokojenější na okrajích společnosti než v neustálým srovnávání a hodnocení, když si hovím v teple a útulně v břiše prasete.

Je opravdu důležitý vytvořit něco stálýho, co přetrvá věky? Nebo máte raději věci, co časem zmizí beze stopy?

Honey: Na tohle nemám vůbec vyhraněnej názor. Tvorba je pro mě jediná důležitá chvíle – a zbytek jsou jen pírka poletující ve větru.

Fotbal je v Anglii součástí mainstreamu a je všudypřítomný... Měl bys být fanoušek nějakýho týmu nebo proti někomu? Je to v Anglii důležitý bejt pro nějakej tým?

Honey: No je to určitě téma, kterýmu se nevyhneš, ale nezdá se mi, že bys musel bejt pro nebo proti někomu. Já mám fotbal hodně rád. Dřív jsem ho hrál a i jsem jednomu týmu fandil. Ale jak jsem vyrost, tak mě celý to šílenství ohledně podporování korporací plnejch tváří, s kterejma se ani v životě osobně nesetkáš, utlouklo, a tak si teď užívám jenom čistou radost z pozorování tý hry. V jakýmkoliv sportu nacházím jednoduchost a přímost, která mě přitahuje a uklidňuje. Sport je čistej, spravedlivej a s jasným cílem. Život je jako celek smradlavej, špinavej a zbavenej smyslu.

Jaká je celková nálada kolem takzvané uprchlické krize v Anglii a v anglický společnosti? Co si o tom myslíte?

Honey: Tragédií je, že slovo uprchlík má tak zhoubný konotace. Jsem si jistej, že to kolem nás ve vzduchu vře a z našich posledních turné po Evropě to vypadá, že se to honí celou pevninskou Evropou. Média jsou nezodpovědná, bigotní a honící se po senzacích. Lidi se bojí. Strategie studený války. Je to téma, o kterým se dlouze bavíme s rodinou a kamarádama. Konzervativci jsou chladný a bez jakýhokoliv spojení s realitou, navíc fašizující a já bych si moc přál, aby už nikdy neexistoval žádnej spolek s Davidem Cameronem v čele.

Gillett: Je zajímavý, že tam, kde v Anglii rostou preference krajní pravici kvůli strachu z uprchlíků a imigrace, nejsou skoro žádný uprchlíci ani imigranti. Taky se mi zdá, že zapomínáme, že po celým světě žijou milióny Angličanů, ale těm se přece říká "expati"...

Záleží vám na politice?

Honey: Jo, dost.

Gillett: Je moc důležitá, ale bohužel nikdy nic nevyřeší.

Jamie: Záleží mi na tom, co stojí za naleštěným povrchem a pomlouváním. Ale je to tak nedosažitelný... víc a víc.

Tvoje texty jsou založeny na pozorování. Jsi voyeur; fascinujou tě lidi, když na ně koukáš, když je pozoruješ?

Honey: Tohle je moc zajímavá otázka, protože si nemyslím, že mi lidi příjdou fascinující. Nepřijdou. Předvídatelný? Ano. Fascinující? Ne. Může voyeur vědět, že je voyeur?

Jsem si vědom toho, že moje texty jsou založeny na přímým pozorování, ale doufám, že píšu o mnohem víc věcech než jen o lidech. Víc než jedinec mě zajímá dav. Shluky lidí – ty mě zajímají. Stejně tak reklamy. Sláva je tak překrásně hloupá. Sloupni lak a pošpiň trámy společnosti svým krvácejícím jazykem. Špína nad zlato.

Je těžký se zklidnit ve velkoměstě? A je to velkoměsto něčím inspirativní?

Jamie: Všude to může být inspirující svým způsobem – někdy však ne pozitivně; ale přece nikdy nebude existovat dobro, aniž by existovalo zlo jako protipól. Londýn se může zdát přesycenej davem a spěchající, zneklidňující. Ale projekty jako je ten náš, nám dovolujou to všechno nechat daleko za náma a spatřit jiný druhy míst a existencí. BURIERS mě tahaj z tý honby za kdovíčím a odkrývaj mi krásu v tom hloupym chaosu, takže si můžu vybrat nebejt jeho součástí. Pak je to jednoduchý se zklidnit.

Proč název BURIERS?

Honey: Všechno bude přece jednou pohřbeno.

Měli jste někdy punkovou kapelu? Co si myslíte o punkáčích?

Honey: Nikdy jsem neměl punkovou kapelu; ale punkáče mám moc rád.

Gillett: To jo, ale jako vždycky, v každý skupině najdeš blbce i největší osobnosti. Nikdy nesuď punkáče podle toho, jak vypadá.

Co vám přijde jako čistej underground dneška?

Honey: Čistej underground spočívá v tom dělat si všechno sám, bejt DIY a pracovat, aniž bych se díky tomu stal bezdůvodně chamtivej nebo pyšnej. Tříbit si svou tvorbu, aniž bych si od toho sliboval zisk nebo prospěch. Doufáme v to, že nebudeme mít žádný ztráty a výsledkem je, že lidi z nás cítí naši upřímnost a ta se pak šíří dál, a to mnohdy do sfér, kde bysme jí ani netušili nebo se o ni nestarali.

Jaký je vaše životní tempo nebo rytmus?

Gillett: Vždycky 5/4teční.

Jak jste narazili na Silver Rocket?

Honey: Náš kamarád, renesanční člověk, umělec a promotér Adrian Wodehouse nám doporučil, ať se s nima spojíme kvůli turné. A fakt to fungovalo skvěle!

Co říká tvůj táta na to, že je na placce k vašemu albu?

Honey: Že tam prej vypadá staře.

Jamie: Pořád se vyptává kdy mu začnou chodit prachy za autorský práva.

Jaký to bylo vyrůstat v tak velkym městě?

Honey: Já jsem vyrost v Maidenhead, tupym předměstí. Utek jsem do města, jak nejdřív to šlo, ale to už jsem byl celkem dospělej, myslím.

Čím jsi chtěl bejt jako malej?

Honey: Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu potřebovat práci. Žil jsem si ve svým bezstarostným království. A možná v něm žiju doteď.

V co věříte?

Honey: V nic nevěřím. A myslím, že nevěřit taky nic neznamená.

Jamie: V důležitost kontextu a kulturních kolektivů.

(červen 2017)