Silver Rocket

Betunizer: Dost se za sebe stydím, naštěstí mám to tupé

Töhötöm 30. 11. 2015

Před čtenim vřele doporučuji pustit si desku Enciende tu lomo od Betunizer, například TADY.

Nejdřív jedna myšlenka pro pochopení celkovýho kontextu: mám slabost pro evropský kapely, který to mají v mnoha ohledech těžký. Nikdo kolem nich tolik neskáče, jako kdyby přiletěly přes Atlantik, na jejich koncerty často lidi serou a považujou je za pouhý kopie něčeho zajímavýho americkýho... ale Evropa je velká, v každý zemi se toho děje spoustu a připadá mi fascinující objevovat něco jako „místní Silver Rocket“ (omlouvám se za tuhle nabubřelost, znamená to jen „místní kapely, co mě bavěj“) a sledovat a bejt v kontaktu s lidma, který se u sebe doma snažej o něco víc nebo míň podobnýho jako spousta lidí tady. Jelikož mě baví konzumovat litry kafe ve španělskejch barech, chlemtat tu jejich rioju a kupovat si za euro litr piva někde v krámku na předměstí, mám největší přehled o tom, co se děje ve Španělsku. A můžu odpovědně prohlásit, že je tam spousta super kapel a super lidí a že považuju za svůj zásadní úkol sem všechny jednou dotáhnout, takže se někdy zase těšte na Famileu Mirandu (ty už doufám znáte), Picore, Viva Bazooka, Cuello, KLS nebo Juventud Infinita... ale bacha, teď zrovna máte šanci vidět jednu z nejzajímavějších iberskejch part, Betunizer. Tak to neproserte!

Betunizer jsme potkali poprvé před pěti lety v Praze: Hluch Crew jim tehdy dělali koncert na Nákladovým nádraží a ozvali se nám, že prej ta kapela projevila přání zahrát si s Lyssou, což nás pochopitelně dost šokovalo. Koncert proběhnul, bylo tam asi třicet lidí, bylo to fajn, ale muzika Betunizer nám tak trochu prošuměla hlavama bez větší zanechaný stopy. Kluci byli velmi sympatický, byla s nima zábava, kecali jsme klasicky o muzice, o tom, co kdo dělá (jeden je normálně profesí archeolog) – a jejich koncert jsme si zapamatovali jako dobrou muziku vyrůstající z podobnejch kořenů jako ta naše, ovšem na náš primitivní vkus poněkud komplikovanou.

Uteklo pár let a přes různý společný kámoše jsem se občas přeptal, co dělaj Betunizer, jak se maj a jestli hrajou: a tady jsem byl totálně šokovanej. Kluci nejen hrajou, ale dokonce udělali „tamten“ krok (na kterej my nemáme koule) – všechno podřídili muzice a nedělaj nic jinýho. Samosebou to neznamená, že by je tahle kapela uživila nebo tak něco, to ani náhodou. Ale hudba je prostě jejich život, a tak si našli práci, která je baví a nějak s tím souvisí: basák a velkej fanoušek Neurosis Pablo má svoje nahrávací studio, bubeník Marcos jezdí s kapelama jako tour manažer a kytarista José, to je skoro diagnóza: hraje ve třech dalších kapelách (plus jeden sólovej projekt), ani jedna není na hovno, jedna z nich je dokonce docela velká... takže se normálně živí (nebo spíš přežívá) pomocí muziky. Bacha, pokud vzniká dojem, že jsou nějak ve vatě, tak to je nesmysl... spíš jde o určitou oběť.

Betunizer jsou pilná kapela, jak o tom svědčí úctyhodnej počet odehranejch koncertů i nahranejch desek. Takže když se letos José ozval, že mají novou desku a pojedou na turné, bylo to jasný... a navíc jsem byl silně zvědavej, co nahráli. Starší desky jsem sledoval, byly dobrý, ale u žádný z nich nenastal ten kouzelnej okamžik, kdy vás deska donutí po dobu minimálně tří tejdnů k třem až pěti poslechům denně... znáte to, že jo. A ano, tý poslední – Enciende tu lomo (na obalu má normálně fotku z cvičení vojáků československý lidový armády na nějaký spartakiádě, he) – se to prostě povedlo. Betunizer našli podle mě definitivně sami sebe (pokud vám teda ke štěstí stačí další variace na téma basa, bicí, kytara, plus fakt dost divný vyřvávaný texty ve zvukomalebný španělštině). Na desce je pár hitů, který si zapamatujete hned (moje momentálně oblíbená trojice je Camillo José Shellac, Con la pájara en los talonesPantalón blanco ajustado), ale celý se to valí nezastavitelně dopředu, je to sebevědomý, ale současně pokorný, dobře vymyšlený a „pravověrný“, ale zároveň to má vlastní ksicht... podle mě kapela, která udělá takovouhle desku, na sebe může bejt plným právem pyšná.

Enciende tu lomo vyšlo na konci října a kluci si udělali doma ve Valencii něco jako „release party“. Pojmenovali to „Betunifest“, pozvali si svoje oblíbený kapely. (Katafú z Familey Mirandy, která tam taky hrála, to popsal slovy: „Hele, nás do toho samosebou nepočítám, ale pozvali si tam asi to nejlepší, co ve Španělsku momentálně je.“) Přišlo jim tam tři sta lidí, který rozebrali lístky v předprodeji, bylo to na Dušičky, začalo to v poledne a skončilo druhej den ráno, pařba prej byla nemírná a velkolepá. O akci se docela psalo v lokálních médiích a všichni byli nadšený: „Přijdeš do prázdný tovární haly, kde si kapely prostě postavěj aparát a hrajou pro vstřícný a nadšený publikum. Lidi z kapel ti prodaj pivo, lidi z kapel ti prodaj lístek na koncert a desku. Tady jde jenom o muziku a o přátelství.“ Hele, něco mi to připomíná... a taky proto mám Betunizer rád.

Betunizer, OTK, Lyssa: neděle 6. prosince, loď Cargo Galley, někde na řece u Výtoně