Koncerty Silver Rocket |
---|
10. 12. Praha - Potrvá: Arrrgo (ES) · Lyssa |
14. 12. Praha - 007 Strahov: Benefiční koncert Silver Rocket pro Klub 007 · Planety · Laundered Syrup · Red Torch |
25. 4. Praha - Meet Factory: Karate (USA) |
15. 11. Praha - Meet Factory: New Model Army (UK) |
Aktuální články |
---|
Novinky: 22. 11. Benefiční večer pro Klub 007 v sobotu 14. prosince |
Inkvizice: 31. 5. Dominik Duka |
Nejchytřejší kecy: 30. 4. The Conformists: Ameriku žijí tak minimálně, jak jen jde |
Od Johna Parishe mám skvělou desku „How Animals Move“ z roku 2002 a vybavuju si koncert v Akropoli, na kterej si Parish přivezl hotovej orchestr (a hrálo to moc hezky!). Teď poslouchám dost fascinující album „Screenplay“ (opět na Thrill Jockey) a říkám si, že jestli nebudou dávat 4. listopadu nějakej hezkej film, půjdu se na něj podívat do Lucerna Music Baru (kde navíc hrajou i OTK).
S tím filmem je to ale jen #pozorvtip – já jsem totiž filmovou vědou zcela nedotčenej. Naposled jsem u mámy na chatě viděl v televizi muzikál „Mamma Mia“ s Meryl Streepovou a písničkama od ABBY a připadalo mi to naprosto epochální, skvěle jsem se bavil – ale TOHLE jsou zhruba moje filmový obzory a limity. „Screenplay“ jsou Parishovy soundtracky k filmům, o kterejch jsem v životě neslyšel (tipuju nějaký evropský arty kousky), nicméně jako album ta nahrávka funguje DOKONALE.
Nevím, z kolika filmů je to poskládaný a jakej (jestli vůbec) je tam jednotící prvek. Odpovědi ani návod ale nejsou potřeba. Písničky – jo, jsou to PÍSNIČKY, i když se tam nezpívá – se náladou prolínají jedna do druhý, jemný chvění posledního babího léta lehce ozařuje krajinu, která se míhá za oknama vlaku. Kam to jede? Nevím. Nechávám se unášet časem a jednotlivý hudební motivy najednou dávají dokonalej obraz. Možná mě to tak fascinuje právě proto, že netuším nic o umění filmu a o tom, jakou roli v celým tom soukolí hraje soundtrack. Ale nepátrám po tom. Z mýho pohledu ty skladby obstojí samy o sobě úplně hravě. Všudypřítomná repetice, zvláštně zvolený akordy a zvuk usazenej jinde, než kde bych ho čekal – je to prostě zvláštní. Napadá mě v týhle souvislosti, že lidi, který se coby producenti nebo nahrávací inženýři starají o muziku muzikantů, mají zákonitě jiný požadavky na to, jak by co mělo znít. John Parish, Bob Weston, Chad Clark, Ondřej Ježek, Steve Albini... Všechno už slyšeli ze všech stran stokrát a jejich zaměstnání je zkrátka nutí pustit se originální cestou. Parish není výjimka. Nakonec v to pondělí asi půjdu na ten jeho film...