Silver Rocket

"1000 Hurts" očima Torra

Asi na začátku takto: Tohle album mi bude do smrti připomínat jednu velkou událost: turné Wollongong, Lyssa a Gnu po Slovinsko, Slovensko a Maďarsko v roce 2001. V tý době Petr, kytarista Gnu a majitel malýho čtyřkolovýho bon bonu, kde byl narván celý Gnu, celý Wollongong a ještě coby tour manažer (který ovšem nic nebookoval, ale měl spoustu placek) Klaus Marian Cigáň z Bratislavy, měl v tý dodávce jako přehrávač starej „osmistopak“. Sice krásný retro nápad, ale chyba byla v tom, že kromě tří kazet Kiss, jedný Abba a ještě nějaký totální blbosti měl jen dvě doma sestavený kompilace. A právě na jeden z těch kompilací byla písnička Prayer to God, kterou jsme na tom turné slyšeli asi 150krát.

Steve Albini má zvláštní dar, že umí balancovat na hranici sarkasmu a vážnosti. Já osobně nemám rád vtipnou muziku, podle mě sranda do muziky nepatří. Mám rád hudbu tvrdou (ovšem to nemusí znamenat rychlou nebo agresivní), nejlépe politicky naladěnou a naléhavou. Ale Albini prostě umí podat věci tak, že nevíš. Tě to nesere, ale taky pořád zkoumáš, co zpívá a co hraje, jestli to není fór. Jestli si neděla z tebe srandu, že si tak blbý, že tomuhle věříš. Ale věříš tomu, musíš, protože je to tak vážný, a hlavně v každým riffu je nějaká historka, která žije svůj život a přitom ladí s těma textama, o kterých nevíš, jestli tě s nima náhodou nešprýmařuje.

Objevuje se to hodně často, po Prayer to God zase ve Squirrel Song úplně to samý: "‘This is a sad fucking song…You’ll be lucky if I don’t bust out cryin".’ Řekněte mi tohle: Byly tyto věty improvizovaný, nebo plánovaný? Dokázal bys tohle zpívat několikrát, aby to znělo takhle přesvědčivě? Já teda nevim… Jinak Squirrel Song jsou prostě klasický Shellac, ty geniálně jednoduchý riffy, naprosto přesně zahraný, jak už Bourek a Töhötöm vyprávěli. Tě to drží, a nenechá odejít. Taky je tam ta basová linka, u která mám pocit, ze si ji Aran potom elegantně půjčil v Ego/Ego.

Tohle album prostě úžasně graduje: Mama Gina je jeden z vrcholu, krásný ticho, a pak úžasný riff na kytaru, super jednoduchý a hezky nazvučený bicí k tomu, a konec. Pak QRJ vypráví krásnou historku, beze slov. Pořád nevím, o čem je, ale říká mi to hodně. Ghosts tě zase vezmou na výlet, pak tě zastaví někde na půli cesty a vypráví, jak ten svět funguje, a pak jdeš dál samotný. Song Against Itself je přesně to, co říká ten název. Zní to jako když ta písnička hraje proti sobě, ale úplně přesně! Shoe Song, Watch Song – to jsou proste klasiky, neopakovatelné riffy, který musíš zažít sám, nevím, jak bych je mohl vysvětlit.

Celkově: geniální deska, která úžasně zahájila nový století. I po nehudební stránce je výjimečná. Jeden z nejlepších obalů všech dob, je na něm analogová páska, kterou bohužel dnešní digitální umělci pomalu ani nepoznají. Ale především je to esence Shellac: sakra neuvěřitelně krásný zvuk, který umí jen Albini. Sakra úžasný riffy, ktery umí takhle podat jen Shellac. A sakra nečitelný tón textů, který vezme tu hudbu úplně jinam.



"At Action Park" očima Bourka: silver-rocket.org/news/712
"Terraform" očima Töhötöma: silver-rocket.org/news/713