Silver Rocket

Mudhoney očima Silver Rocket II.

ÚV SRR 7. 5. 2015

Töhötöm: Co tohle, kluci? U In and Out of Grace se se Záhořem vždycky dojmeme, protože my jsme s Lyssou normálně drze hráli cover týhle věci na našem úplně prvním koncertě vůbec. Neuvěřitelně nás to bavilo, i když jsme to myslim nikdy nezahráli ani v akceptovatelný podobě. Ale takovej sváteční pocit, když jsme dali na zkoušce VĚC OD MUDHONEY, si pamatuju, jako by to bylo včera. Ten náš první koncert někdo nahrál na kazetu, Lukáš to pak pouštěl Adamovi v autě, ten k tomu něco poznamenal... a pak už jsme to nikdy nehráli. Existuje dokonce VHS video záznam ze zkušebny, ale ten fakt nevim, jestli v digitálním věku někdy někdo uvidí. Ale dost o nás, zpátky k Mudhoney: jak na to koukám, pořád to funguje, hlavně jak se tam válej na konci po zemi (dneska mě sere, když to někdo takhle dělá, ale tehdy to byla v podstatě povinnost), asi existujou víc "mudhoney" songy od Mudhoney, ale pro mě je tohle velká legenda.

Aran: Jak jsem trochu zdissoval Touch Me I´m Sick, tak tady naopak musím pokleknout. In And Out Of Grace je jedna z nejlepších věcí Mudhoney, ten základní riff jde napříč generacema. Kdo někdy nehrál v cca dvaceti letech něco aspoň vzdáleně podobnýho (ať už vědomě nebo nevědomě), s tím asi moc piváků nevypijeme, co kluci? Tenhle track je navíc dokonalej průsečík mezi Sub Popem a AmRepem (kontrolní otázka: kolik kapel bylo na Sub Pop 200 a zároveň na Dope, Guns´n Fucking In The Streets?): má to podobnou ztřeštěnou energii jako Cows, dementní "mezihru" ve stylu starejch God Bullies, a vůbec celkově nakažlivou radost z prostýho a ničím nekomplikovanýho BORDELU. A ano: kolika kapelám dneska to válení se po zemi věříš? Stala se z toho bohužel taková nová trapná DIY doktrína.

Záhoř: Upřesnění – věc, kterou nám Adam řek, abysme už nikdy nehráli, měla slogan "bad mood, bad haircut" a bylo to jakýsi falešný reggae.

Töhötöm: No to je myslim jedno.

Torr: Na Sliding In and Out of Grace je důležitá ta úspornost. Proč hrát non-stop nějakou linku, když můžeš přestat na chvíli a pak hrát znova? Trochu vadný na tom je to sólo na bicí, to se nedělá, pokud nejsi zrovna Tommy Lee nebo Radek Michálek, jinak všechno zní jako Neil Peart, což je problém. Nemám rád hlavně ten sample z Easy Rider na začátku toho singlu, ten film byl velká hitovka v devadesátejch letech pro takový tehdejší hipsters, tak jsem záměrně se na to nikdy nedival a jsem silně předsvědčen, že je to zřejmě blbý film pro Američany a fanouše Nirvany. Jinak Petře, pokud jsi už dočetl ty texty na Suck You Dry, můžeš pokračovat i tady, je tu nějaký, "spill my seed, suck my waste", to by tě mohlo zajímat myslim.

Töhötöm: No hele, já doteď neměl tušení, že ten sample na začátku je z Easy Rider, jako fakt. Ale když jsem to kdysi studoval a učil se text (čili tenhle znám), tak jsem tak nějak intuitivně cejtil, že z toho proslovu na začátku je důležitá jenom jediná část: "And we wanna get loaded!"

Torr: Netuším, jestli máte nějaký vztah k týhle písničce, asi ne. Pokud jste jeli se mnou víc než dvě hodiny autem, tak víte, že jsem úplně trapný, co se týče balad. Pusť mi ploužák a máš ode mě klid, ať je to Prince, Robbie Williams, Townes Van Zandt, Buffalo Tom, Rolling Stones, cokoliv. Nevěděl jsem, o čem je Acetone, když jsem to původně slyšel – stačilo, že je to balada a jsou tam momenty, s kterejma se můžu ztotožnit. A jaký momenty! Od good morning dear I think I'm losing it (což říkám každý druhý ráno) přes následující (ty krávo) can't find my way and I'm getting used to it (to mi povídej) se dostaneme na první vrchol sun refuses to shine on this side of the street (miluju jakoukoliv písničku, která má slunce/stín). Potom novy level: she drinks from the bitter cup (ty vole) I'm trying to get her to give it up / oh lord what have we become / we're not foolin anyone. Ach. Tehdy jako teenager a teď jako mladý neperspektivní muž rozumím, rozumím. Jen nedávno jsem se ale dozvěděl, ze nejspíš asi fakt nerozumím a je to celý o drogách (nikdy jsem neříkal, ze nejsem naivní) a když ten text Mark psal, byl závislý na heroinu a už počtvrtý nebo popátý se předávkoval. Ale co, moje matka dozvěděla taky pozdějc, že Yellow Submarine není o nějaká obyčejná veselá ponorka a pořád to vesele hraje a zpívá dětem na klavír a dělá jí to dobře.

Aran: Já nejsem filmovej kritik a znalec americký kultury jako Torr, takže se musím přiznat, že Easy Rider jsem v životě neviděl, v tomhle jsem na jedný lodi s Radimem ("A Čelisti, to je teda nějakej přírodopisnej dokument?"). Musím ale zatím vyjádřit svoje zklamání nad tím, jaký vesměs debilní písničky zatím Torr vybírá. Acetone je taková ta klasická pecka 90. let "drnkáme-na-kytary-a-je-to-cool-dokonce-tak-cool-že-do-toho-nemusíme-třískat" ve stylu Pavement (BLEJU!), kterejch se tehdy na 120 minut objevovaly stovky. Čekám víc!

Töhötöm: Acetone, poslední skladba na Piece of Cake. Fascinující Torrova zpověď, já o skutečným významu týhle věci (na balady moc nejsem, jak víte, tak mě to na desce trochu sralo a obvykle jsem to předčasně přepnul zase na začátek) neměl pochybnosti, vzhledem k tomu, že můj spolužák ze základky jménem Hnát patřil k průkopníkům čichací scény v Praze 10 a bez patřičně napuštěnýho kapesníků nevycházel jednu dobu na ulici. Ale do textu jsem se nikdy neponořil a soudil jsem jenom podle názvu, čili je to pro mě taky trochu objev a je třeba prohlásit, že Mark Arm byl poetickej feťák s hezkým vyjadřováním. Ale jak jsem už naznačil, já nebyl příznivec toho modelu, mít jeden "jinej" track na desce, aby kapela ukázala, že má ráda třeba soul nebo co já vim folk. Od Mudhoney jsem čekal, že do toho budou třískat, ne tohle.

Töhötöm: Co tohle? První věc z desky z roku 2006, která pro mě tak nějak vrátila Mudhoney po letech do hry. Po Piece of Cake jsem je nějak pustil ze zřetele, přišlo hodně jinejch super kapel, některý další desky Mudhoney mě dokonce vysloveně nebavily, ale tady to pak po letech najednou zase zafungovalo, všechno kolem včetně celýho světa bylo jinak, ale oni pořád měli ten svůj zvuk, ten super zpěv - a speciálně tenhle song mám fakt rád, i když na něm asi nic objevnýho není. Matt Lukin už v kapele neni, místo něj nastoupil basák z Lubricated Goat, to jsme taky poslouchali, pamatujete?

Aran: Pozor! Teď to začíná bejt zajímavý! Pro mě jsou Mudhoney nejzajímavější od desky Since We´ve Become Translucent z roku 2002 - teda od doby, kdy přestali bejt zajímavý pro fanoušky Pearl Jam, Alice In Chains a podobnejch blbostí. Jasně, respektuju ty první alba, ale tenhle jejich druhej "život po životě" je mnohem, MNOHEM zajímavější. Ty novější desky totiž dokazujou, jak ta kapela dokáže fantasticky stárnout, což není úplně jednoduchý, když hraješ v rokenrolový kapele a všichni od tebe pořád očekávají ten "Traktor" a to, že se budeš válet po zemi. Čili tyhle "málo známý" (protože "post-grunge") nahrávky Mudhoney já úplně žeru – jsou neuvěřitelně autentický a opravdový.

Torr: Tohle nenápadný video obsahuje tolik spravnejch věcí z rock'n'rollu, že jsem se na to díval třikrát po spbě. Musím výjimečně souhlasit s Adamem, vidim to stejně. Tak jako Petr, jsem taky Mudhoney nesledoval od 1992, az do týhle desky. Videl jsem je tehdy v Torontu a byl jsem tak znechucen ze stovek mladejch sportovců do půl těla, který dělali "punk", že jsem odešel (táta čekal venku v autě a byl nadšený, že nemusí čekat do půlnoci). Na videu je vidět krásně, jak hrajou na nástroje, protože... hrajou na nástroje. Hrajou v kapele, protože... rádi hrajou v kapele. Zpívaj jednoduchý message, protože... mají jednoduchý message. Nesnaží se dokázat nic a výsledek je orchestr. Podobný pocit jsem měl loni z comebacku Hammerhead. Inspirující.

Aran: Tyvole, měl bys napsat knihu o těch koncertech, který jsi viděl tam u vás v tajze, třeba The Smiths atd. Myslím to vážně.

Torr: Hele, není to moc zajímavý, bylo to malo, a většinou to vypadalo přesně takhle: rodiče odvezli mě a kámoše do dvě hodiny vzdálenýho Toronta, báli jsme se jak svině a zůstali vzadu na balkoně, a pak šli zase za rodičema, který čekali v autě.

Töhötöm: Takže co z toho všeho plyne? Mudhoney jsou legenda, který jsme to vesměs sežrali i s navijákem v období, kdy se váleli ve flanelovejch košilích po pódiu, a který to žereme ještě víc teď, když jsou to starý fotři za zenitem, který by už správně neměli nikoho zajímat. Koukněte pečlivě na ještě jedno video ze střechy toho vysokýho baráku v Seattlu, to je prostě.... kapela, já mám fakt rád kapely: Chardonnay, prej se chlapi z Mudhoney teď vrhli na víno, buket, kyselinka, slabá vůně melounů... tak už teda jdeme všichni do prdele.