Silver Rocket

SHELLAC: Nevyhazujte lidi po koncertě ze sálu

ÚV SRR 14. 5. 2013

Dělat koncert Shellac je na jednu stranu čistá radost – hudba týhle kapely nám maximálně vyhovuje, posloucháme je a obdivujeme od úplnýho začátku a navíc se plně shodneme i v celkovým přístupu k tomu, jak dělat koncerty. Dá se dokonce snad prohlásit, že jsme se od Shellac (a především teda od Fugazi, od kterejch zase převzali tenhle přístup Shellac) naučili všechno podstatný pro tuhle činnost. Současně vždycky cejtíme určitou nervozitu, chceme, aby všechno klaplo a tak.

Tohle nejsou Shellac samosebou, ale bez tohodle nic nepochopíte

Je zajímavý, že Albini, ať hrál v kterýkoliv kapele, za sebou vždycky vláčel pověst trochu netýkavky, člověka, kterej fakt nikomu neleze do zadku a je si dost jistej tím, co dělá. Je to dobře vidět třeba i při rozhovorech (na webu najdete spoustu výmluvnejch videí) – je korektní, trpělivej, vlastně příjemnej, ale do nějaký srdečnosti to má daleko, zvlášť, když ho dotazy serou (což je skoro vždycky, to je jasný). Dneska by o něm napsali – a často to taky píšou –, že je „kontroverzní“ (tady by to zjevně mělo znamenat, že si prostě neporaděj s tím, co si o tom všem myslet). Nakonec Steve jednu ze svejch kapel pojmenoval Rapemen, což svýho času v Americe pár lidí celkem nasralo.

Mumie, upíři, zombie: kill him, fucking kill him

Celý je to samosebou jinak: tahle kapela se totiž v jednom ohledu fakt vymyká standardu. (Teda ve dvou ohledech, jednak famózní muzika a jednak fanatická oddanost papeži, teda vlastně ve třech ohledech...) Normálně jsou manažeři, producenti, agenti, majitelé klubů, vydavatelé, publicisti, lidé z televize atd. na straně kapely, protože je spojujou společný (obvykle obchodní) cíle. No a Shellac mají podle nás tohle obráceně: na všechny tyhle lidi se dívaj s nedůvěrou, jako na potenciální nepřátele a parazity. Jediný, koho považujou za svoje lidi, jsou ty, který maj prostě rádi muziku a choděj na koncerty – stejně jako oni. Jsou prostě vůči někomu ostražitý. A právem.

Přidejte si k tomuhle tu skřípavou a divnou kytaru, naprosto nenapodobitelnou basu a hlavní hvězdu kapely za bubnama (Todd Trainer byl prej svýho času v kapele nazývanej „kadeřník“), jednu lepší desku než druhou, dlouhou řadu „zásadních“ skladeb... tohle prostě musíte vidět. Nevíme, jakej bude svět po Shellac, ale co je jistý, že budete sakra litovat, když nebudete moct říct dětem, že jste TUHLE kapelu viděli na vlastní oči. Amen.

Na domácím hřišti, rok 1997

A tady si ještě přečtěte tzv. „Shellac rules“. Něco jako Písmo svatý. Žádný zátarasy a bariéry. Žádná ochranka mezi kapelou a publikem. Žádný lístky zadarmo. Žádnej guest list (kapela a klub může pozvat přátele a příbuzný, ale všichni ostatní ať si koupí lístek: manažeři, agenti, publicisti, právníci, promotéři, DJové a lidi z rádií, lidi z vydavatelství, lidi z obchodů z deskama, členové místních kapel atd.). Žádný akreditace (každej novinář ať si koupí lístek, je nám jedno, jestli se bude o koncertě psát nebo ne). Žádný fotopasy – z publika si může fotit kdo chce (nikdo nesmí na pódium a do backstage). Žádný nahrávání zvuku, videa, filmování, rozhlasový přenosy atd. Normální fotky jsou v pohodě. Žádný drahý sítotiskový plakáty na prodej. Nevyhazujte pubilkum ze sálu hned po skončení koncertu – budeme prodávat trika přímo z pódia a povídat si s lidma.

V sobotu 18. května na Dobešce, jako první budou hrát Amavo z Itálie, začínáme v 19 hodin.