Silver Rocket

Batalj, Nuly a Microvomit v sobotu 16. března 2013 na Cibulce

ÚV SRR 14. 3. 2013

Batalj (Berlín)
Bordel na speedu, nepochopitelně zkroucený synťáky, 8 věcí na sedmipalci, a všechno završuje bezkonkurenčně nejdivnější obal na světě. Mně trochu připomínaj Locust, ale co já vim, prostě divně, rychle a nahlas, což přece logicky musí fungovat vždycky. Ale to, že probrali k aktivitě Himaláje, je bezprecedentní a kurevsky silná známka!

Nuly (Č. B.)
Nuly pár měsíců zpátky vydali první samostatnou nahrávku po minimálně pěti letech existence, a tyvole, my jenom čumíme. Z (neprávem) přehlížený kapely najednou vylezl silnej a sebejistej mix devadesátkovejch písniček s dnešním math-rockem, a se závanem toho nejlepšího ze starýho českýho androše.

Microvomit (Č. B.)
Jam band, totální de(kon)strukce všeho včetně vlastního vědomí (nebo to je naopak?), a pamatuje tu ještě někdo Soxoo? Tak tyvole stejný lidi, jenom o pár let dál a o pár milionů mozkovejch buněk míň. Jak se to podepsalo na jejich hudbě, neví asi ani oni sami.

Na tento koncert Vás srdečně zve chráněná dílna Hluch Crew.

batalj.bandcamp.com
nuly.bnp.com
microvomit.bap.com

mysace.com/hluchpyco
cibulka.squat.net

Batalj – zkusme rekonstruovat, jak celej ten příběh moh třeba začít:

Berlín. Zkuste se na tohle slovo podívat z toho dada úhlu. Vypadá jak fabrika. No fakt! V budově B sídlí vedení, z elka se namoutěduši kouří a ve zbytku námezdní výchoďáci štrykujou rifle, jaksepatří s proužkama. Ne ne, jenom u tvarů se zůstat nedá. Už teď se mi honí hlavou: "Berlín. Kdyby ta továrna byla fakt v městu velkýho medvěda, tak bude touhle dobou chátrat a tim pádem k mání." Řek bych, že tyhle myšlenkový pochody nalákaj do týhle tří a půl milionový sítě spoustu mladejch, romantickej mušek.

Takže právě tady, se banda kámošů, třeba ze Švédska, zabydlí v jednom z místních squatů, ve kterym už ňákou dobu existuje banda pro změnu třeba z Austrálie, se stejnym pohledem na svět. Po ňáký chvilce společnýho bydlení už našli společnou řeč na spoustu témat a tak z vyčerpání témat je dneska ve společence trochu tišší atmosféra než jindy. Kamna příjemně hřejou a sou zároveň jedinej zdroj světla v místnosti. Per hraje na španělku oldies. Hraje už bezmála druhou hodinu. Lidi ho poslouchaj v takovym tom unavenym tranzu, kdy už je vlastně jedno, co se z kytary line. Dohraje Neila Younga a už fakt neví kterou dál. K trapnýmu momentu se přidalo trapný ticho. Perovi to nedá začne do strun drbat něco totálně nefolkovýho. Ten zvuk je na hony vzdálenej od toho, čemu se mezi normálama říká hudba.

Tady se ale do hudby začnou všichni nořit.

Jejich první dojem je spíš nepříjemnej. Změna přišla moc prudce. Jako v životě i tady všechno přichází ve chvílích, kdy to sedí nejmíň, čili kompozice života. Aby do zvuku pronikli, musej se vzdát svý vláčný a líný euforie a postavit se z oblak zpátky nohama pevně na zem. Někdo vstane, protáhne si záda a skočí pro další várku piva. Cestou zpátky se vybavuje s někym v mobilu. David ví jak na to. Začne prstama bubnovat do kolene. Projev pochopení, kterej u zbytku osazenstva způsobí, že se moment pasivity pomalu transformuje do aktivního poslechu, ostatní totiž přemýšlej nad tim, jak by se taky přidali. I když, přemýšlej asi není to správný slovo. Hledaj moment tak čirej, že by se jim podařilo se do něj vměstnat. Sem tam se ozve podupnutí, pípnutí, nebo cinknutí, který doplňuje zvrhle přitažlivou afonii. Všem rychle dochází, že je skoro nemožný udělat chybu, Stejně je to ale moc smělý. Za pár chvil hraje každej v místnosti. Někdo tajně, jinej okatějš, hlavní ale je, že všichni. Najednou do hry vstoupí V. Všechny dosavadní zvuky byly projevem sympatií, ale nepovedlo se jim zatim setřást stud. V začne spatra křičet slova básně, kterou si před nedávnem zapamatovala. Křik zní jako klení umučence vpletenýho do pranýře na ty, jež ho neprávem odsoudili. Projev chytí ihned na bezprostřední naléhavosti. Zbytek, vtáhnut do děje, zatlačí na pilu a na svých "nástrojích" přidávaj na hlasitosti, jako kdyby šlo o přežití. David bere do jedný ruky škrpál a do druhý naběračku a mlátí jima do stolu, hrnce a žebroví od sporáku, jako by šlo o skutečný bicí. Per mlátí do strun železnou tyčí. V s naprostou samovzřejmostí přejde k rádiu a začne ho rozlaďovat a hrát si s kniplem od hlasitosti. Teď je to celý! Zvuk se změnil v hmotu, která na moment, jako obrovská vlna, zaplavila celej svět. Chvíle uhranutí. Nirvána.

Po tomhle bylo jasný, že se z toho musej vyvodit jasný důsledky. Kapelu.

Epilog: