Silver Rocket

CHOKEBORE: Motionless očima K.by

ÚV SRR 26. 2. 2010

Říkal jsem si už na začátku týdne, co takhle napsat o Chokebore mejma očima? Ale co, nebudu se se svejma nejubožejšíma kecama nikam cpát. Mám v tomhle tejdnu jiný starosti, zadat téma diplomky (což se nepovedlo), přihlásit se na Erasmus (což se nepovedlo), připravit s kucí pod vedením strejdy Radima ústeckej koncert Mother (což se povedlo na výbornou) a chlapi z ÚV si to určitě zas rádi sepíšou sami, ale najednou to vypadá, že už se to nestihne a to já prostě nemůžu dopustit. Ten dnešní koncert si to tak nějak zaslouží zreflektovat celý.

Kdybych si mohl na začátku vybrat, vezmu si samozřejmě A Taste For Bitters, nebo Black Black. Ale teď my přijde tak nějak správný a příznačný, že na mě „zbyla“ Motionless. Za prvý je jasný, že bych to v žádnym případě nemohl sepsat líp než Töhötöm (no tu myšlenku u You Are The Sunshine Of My Life mi normálně vzal z hlavy) a za druhý, Motionless je debut a taky můj začátek s Chokebore. Kruh se uzavírá. Ne že by Motionless pro mě byla první deska Chokebore, kterou jsem slyšel, ale je na ní skladba, díky který jsem je zaznamenal.  Vlastně hovno zaznamenal. Díky který mě nakopli do prdele. Možná jsem ji slyšel už dřív, ale teď si vzpomínám, jak někdy nevim kdy, asi na desátý výročí úmrtí Kurta Kobejna, pustil Job ten klip v tý „hudební“ televizi a já se málem posral. Mluvim samozřejmě o Coat. Coat je jasnej důkaz neuvěřitelnýho umění, kterym Chokebore vládnou. Kromě roztahanejch, celkem členitejch, ubrečenejch skladeb (a ty nemiluju o nic míň) dokážou napsat taky krátký vypalovačky, který se vám zaříznou do těla v setině sekundy jako střepina granátu, ale vy pak nemůžete pokračovat v další skladbě na albu, musíte to otočit znova a znova a znova. Secret words. (Co tim kurva myslí, secret words? Chci je znát. Chci je znát, chci je šeptat s tebou! Cože? Není to podstatný? Že pochopim časem? OK.) It's too long but I caught it, it's too nice but I breathe, it's too easy but I now know the mud has dried I never lied and I turned my back to leave. It's alive and I need it, you're too deep and I sink, it's too late now to change it, I turn my head and lick my heart and I hope to god... I think. -secret words- (jasný, rozumim). Jen minuta a půl a je řečeno vše podstatný, ale je potřeba to pustit znova, utvrdit se, opakovat si tu mantru.

Nahrál jsem si to tenkrát na video a pouštěl pořád dokola. Holmske to uved nějak jakože: „Většina tuctovejch grungerů o týhle kapele nemá ani tušení, ale tohle jsou CHOKEBORE!“ Takže každej den desetkrát po sobě..,,tohle jsou Chokebore... seceret words...“ a jedem. A pak přetočit. To byla moje každodení pilulka životní energie někdy v tom roce 2004. Deset let po vydání týhle desky. Ani jsem si tenkrát nezkoušel představit, že bych je někdy viděl na Sedmičce na živo. No tyvoe a je to tady, žejo.

Abych furt nekecal o jedný písničce, která je navíc dost specifická. Přeci jen zbytek tvorby Chokebore je někde trochu jinde. Coat vás nakopne, ale pak si seženete Black Black a co to je jako za ubrečenost? No ale pak vám dojde, že to je jasný, že Troy před náma jen rozkrývá do podrobna další „secret words“. Nejdřív musela proběhnout iniciace, zasvěcení a teď už jde o postupný rozkrývání, pronikání do kultu.  Texty na Motionless jsou, přijde mi, kratší než na dalších deskách. Jakoby jen náznaky, toho co přijde dál. Dávkujeme smutek po kapkách, abyste si na něj zvykli. Pro začátek jen All you've been is a piece of blood wrapped in skin. Zvládli? Tak můžem dál. Texty jsou těžko interpretovatelný, ale to je dobře. Secret words! Rozluštěte si je! Teda ne luštit jako třeba luštit křížovku, ale vnímat a pochopit, to je poezie. Poezie nesděluje, poezie zjevuje. Výjimkou je příběhová  Hit me, tam nemusíte rozkrývat nic, ale to taky není Troyův text. No ale zase je to písnička z rodu těch, u kterejch si zapnete ve Winampu volbu repeat song. Až  na výjimky Motionless neobsahuje hity, v tom smyslu jako jsou hitama skladby na dalších albech, ale jako začátek perfektní. Mladická nasranost. Troy byl ještě kluk v havajský košili a s hárem jamesedeanovsky sčesaným  dozadu a ne pán s patkou a image zahraničního lektora angličtiny. Jonathan Kroll nenosil sáčka, ale zato měl basebalku na hlavě. Jako absolutně nechci říct, že by to dnes nemělo koule. O tom v žádnym případě nepochybuju. Je jasný, že mě za pár hodin úplně rozbijou.

Fugazi, Girls against Boys a Chokebore, to je moje svatá trojice. Otec zakladatel, syn, vykupitel a duch posvětitel. Fugazi jsou v hybernaci a i když ke mně promlouvaj pořád živě, nemluvěj teď a tady. Chokebore a GvsB na chvíli vstali z mrtvejch, aby nás v těch životních pravdách zas po čase utvrdili. Jsou to vlastně děsně podobný kapely, řikaj to samý, jen trochu jinym způsobem. Scottovo frajerský Yeah Yeah Alright a Troyovo introvertní skučení jsou dva body na jedný přímce. Krásně mi tohle docvaklo v létě na Bukovině. Co se týče spojitosti s Fugazi, právě na Motionless cítim podobnej feeling. I když rádi hrajou sad songs, pořád jsou to kluci z Havaje. Smutek Chokebore je smutek – řečeno klasickym klišé – prosluněnej sluncem, což je ještě víc patrný v Troyově sólový tvorbě. Když začíná léto, silnice jsou rozpálený, vzduch se tetelí. Večer přichází pomalu a je příjemnej, děcka s kolama a skejtama se ještě nemaj k tomu jít domu na večeři a z kazeťáku jim hraje Repeater, první desky At The Drive In, nebo právě Motionless. Jasně, že ve skutečnosti jim tam hrajou Offspring nebo Nevermind od Nirvány, ale rozumíte, co tim chci říct. Ten feeling. Není to jen smutek. Lidi mluvěj v souvislosti s Chokebore často o Pixies. To je stejnej případ. Nejpatrnější je to právě na první desce. Podobný riffy, podobně stavěný krátký písničky (včetně těch, co musíš pouštět furt dokola), ale hlavně podobnej feeling. I když Troy zpívá: It's the coldest day. Pro mě s touhle deskou začíná jaro. Jaro, který už, řekl bych, všichni potřebujem.

Takže pro mě je to jasný. Nečekám nic menšího, než nejlepší koncert mýho dosavadního života. Se zklamánim nepočítám. Tak na viděnou na kopci.