Nejsem velkej znalec Troyovy sólový produkce. Před pár lety jsem někde zachytil, že se přesunul trvale do Francie, někde jsem možná našel i pár věcí, který mi zanechaly v hlavě jen radost z toho, že zase slyším ten geniální hlas, to nepředvídatelný a famózní kvílení Chokebore, který jsem vždycky tak žral. Když se objevila možnost sem Troye dostat, samosebou jsem vytahal všechny desky Chokebore, a taky jsem si pořádně poslechnul, co dělá Mr. „Car Crashes and Stingray Spines“ teď.
První věc, kterou chci zmínit, je prostej fakt, že Chokebore byli z Havaje. Pro neinformovany: to jsou rajský ostrovy v Tichomoří, kde nikdo nikdy nemaká a kde bylo zvykem nabízet cizincům na uvítanou místní ženy. Světovou kulturu obohatili vynálezem ukulele a havajskejch košil (pozor, neplést s „disco košilema“, ty kdysi nosili na scéně maximálně Killdozer). V současný době se jedná o kolonii Spojenejch států a nevypadá to, že by se Havajci shodli na tom, že by tahle éra měla skončit. Čeština sama naznačuje, co symbolizuje Havaj. Řekněte si to: HAVAJ. Žádný frustrace z velkejch měst nebo nějakýho vidlákova. Žádná krvavá lázeň jako na obalech Unsane. Tohle jsou kluci z pláže, lovci žen, surfaři. Je vyloučený, že by někdo na Havaji, kdo hraje v kapele, nebyl surfař a lovec žen.
Havaj. Je potřeba se dostat do děje a nálady. Aloha!
V Honolulu moc kapel prej nikdy nebylo, tak se Chokebore brzy vydali do L.A., kde na ně všichni zvysoka kašlali, ale nakonec poslali demo do AmRepu – a byl to jeden z výjimečnejch případů, kdy se vyplatilo si demo z pošty pustit. Chokebore hráli v Praze docela často, snad hodně z vás mělo to štěstí je vidět. A ty desky... Motionless bylo jako nadechnutí se před bouřkou, aby přišla čirá genialita: Anything Near Water, Taste for Bitters, Black Black a dál... slova jsou zbytečný, shánějte a poslouchejte, pokud to neznáte. Bez debat kapela, která měla potenciál oslovit kdekoho, ale nestalo se a jejich muzika tak zůstala jako tajnej poklad věrnejm fanouškům - nám.
Boží košile přes triko s dlouhým rukávem
Na Chokebore bylo super hodně věcí, ale pro mě bylo hlavní poznávací znamení vždycky jedno: Troyův zpěv. Totálně podivný frázování, protahovaný kvílivý slabiky, taková svým způsobem nemužná melancholie, jako by se jeho řeč skládala výhradně ze samohlásek. Dodnes jsem z toho úžasem na kolenou. Dlouho mi bylo jedno, o čem přesně zpívá, stačilo ho poslouchat. Když se ale navíc podíváte na jeho velestručný texty, všechno zapadá do sebe: zvláštní útržky zdánlivě beze smyslu, který vám nechaj hodně prostoru pro váš vlastní svět. Zkuste si třeba hodinu pouštět dokola pár věcí od Chokebore: zaručuju, že dostatečně dlouho opakovanej poslech třeba Popular Modern Themes, Lemonade a One Easy Pieces (v tomhle pořadí) působí líp než legendární „fermetrazin se šampaňským“, jak o tom ví svoje Mistr.
„Ten člověk umí udělat písničku“, řekl by Yoz
Cesta, kterou ušli Chokebore, poměrně logicky vyústila v to, co dělá Troy dneska už sám. Muzika už tolik neburácí, Troy zdaleka nekvílí jako ve vrcholnejch okamžicích, ale jinak je tam pořád všechno, možná ještě víc: krásná hudba, hudba od člověka, kterej prostě celej život dělá muziku, a musel tomu evidentně i docela dost věcí obětovat. Řek bych, že to je takovej nenápadnej nevratnej proces: nejdřív hraješ v kapele, protože je to zábava, pak uteče třeba patnáct let a ty zjistíš, že muzika je to nejlepší, co tě v životě potkalo. Podívejte se na jeho web a chvíli klikejte. Najdete tam třeba link na „TVB radio player“. Troy skoro pět hodin povídá, hraje a pouští. Až budete mrhat časem u počítače, pusťte si to. Není to ztracenej večer, s tímhle chlapíkem z Havaje.
