Silver Rocket

Planety - Rýnské zlato

„Svět není bílý kůň, ani černý vrak, ale dál už nevidím. Dál opouští mě zrak“, vznášelo se sálem břevnovského Kaštanu v říjnu 2019. Znělo to tehdy jako perfektní epitaf Planet. Právě hráli na pódiu koncert, který měl být jejich posledním na neurčitou dobu. Byla v tom zvláštní směs smutku, naděje a těžko uchopitelný krásy, což tahle kapela vždycky uměla dokonale. „Někde něco končí, něco začíná“. Bral jsem to tak.

Zemitá lidová moudrost „kdo chce rozpustit kapelu, nevydává dvojalbum na vinylu“, se ale i tentokrát ukázala jako prozíravá. Dámy a pánové, černě bzučící mouchy a vojáci Marasu (Slyšel jsem to, nebo se mi to zdálo?), před námi se otevírá žíla Rýnského zlata. A to je ryzí.

Veliký Orloj se po několika jinak kolorovaných pohlednicích z krajiny imaginace opět obklopil Planetami (Lenkou, Vencionem a Záclonou) a jejich konstelace je více než příznivá.

V klenotnici nejdřív mocně zabzučí Říjnová včela, jejíž pompézní intro zabírající dobrou polovinu délky by mohl závidět nejeden černobíle pomalovaný skřet. Další záblesk asociací v mojí hlavě, falešná stopa, která nejspíš neznamená vůbec nic. Bouře odezněla, vzduch se ale ne a ne pročistit. „Včela večer, kdy poslední kůň opustil stáj,“ zpívá Orloj. Jako obvykle nevím, co to všechno znamená. Podvědomě ale cítím, že je to důležitá chvíle. Další hlas, osudově znějící v dálce mi tu domněnku potvrzuje. Asi. Všechno rozčísne opojně nasládlý chuchvalec, při kterém nejde nezírat na boty. Jsem příjemně zmaten.

Věci se dál ubírají nejmíň očekávaným směrem - totiž rovnou cestou. Stará, mladá mě žene vpřed bičem ze záclonovitého vencionu, vydechnu jen při klávesovém preludiu. „Mapu mám, cestu znám, ale půjdu oklikou,“ zní ovšem jako varování, abych si na čerstvě nabytou půdou pod nohama moc nezvykal.

Ani tohle upozornění mě ovšem nemohlo připravit na probuzení V koupelnách pyramid, navíc v roce 35. Nepamatuju si už, jak jsem se sem dostal, ale mám neodbytný pocit, že rozmoklé mýdlo i vosk do vlasů jsou indicie k rozřešení něčeho velkého. „Taková chvíle je jednou za sto let“.  Nepochybně. Moje myšlenky bohužel narážejí do kachličkovaných výklenků a vracejí se jako bolehlav. Nakonec to vzdávám a nechám se unášet krásou toho místa, kdekoliv to je. Slyšel jsem ženský hlas?

Z přemítání mě vytrhnou Tři zavolání. Poznávám nadpozemskou melodii, kterou jsem slyšel tenkrát v Kaštanu, ale která tu vlastně byla vždycky. V hotelu Kočičí dráp, městě jménem Zítra i domu z polozapomenutých vět vždycky věděli, že to všechno musí skončit právě tady. Kruh se uzavřel, chtělo by se říct. Žádný kruh nejspíš nikdy nebyl, ale na tom už nesejde. „Tak končím já“.

"Rýnské zlato" je TADY.