Silver Rocket

Joe Lally očima Arana

Aran 14. 10. 2008

Možná si někdo řekne, že na Lallyho píšu nějakej chvalozpěv jen proto, že tam hraju s Aran Epochal. Myslet si to klidně můžete. Pravda je ale taková, že úplně nejvíc ze všeho si na neděli přeju, aby Joe Lally měl hezkej koncert v přátelský atmosféře solidně zaplněnýho klubu. Fakt, že se toho účastním jako předkapela a jako jeden z organizátorů, je neuvěřitelnej bonus navíc.

Hele, Joe Lally je chlapík z Fugazi. Tímhle by v podstatě mohlo bejt řečený všechno. Podle mě by stálo za to se na něj jít podívat bez ohledu na muziku. Jenže Lally ještě navíc k tomu dělá úžasnou hudbu. A teď coming out: můžu se přiznat, že první Lallyho deska "There To Here" z podzimu 2006 je v podstatě přímo odpovědná za to, že jsem začal uvažovat o tom, že zrealizuju nápady, který jsem měl v hlavě, a o kterejch bylo jasný, že nejsou pro Gnu. Lallyho první deska mě motivovala a odstartovala to, co dělám v Aran Epochal, fakt.

Obě Lallyho desky jsou zvláštně tajemný. Zadumaný. Hudba je strohá a prostá, ale zároveň krásná. Někdy stojí celá skladba na jediným akordu a Lallyho hlasu. A Joe zpívá fakt zajímavě. Na první poslech jakoby zakřiknutě, ale v jeho hlase je cejtit zvláštní síla a vnitřní klid. Vždycky se mi líbilo těch pár songů, co zpíval s Fugazi - byly takový zamlžený, odtažitý, záhadný. Při poslechu Lallyho desek vám navíc fakt dojde, že jeho basový figury jsou pro Fugazi a jejich zvuk strašně důležitý. Joe Lally tuhle naléhavou atmosféru dokáže přenýst i na svoje sólový alba, ale je to celý mnohem intimnější. Když si taky vybavíte jakejkoliv obrazovej záznam koncertu Fugazi, Joe stojí vždycky trochu stranou dění, na tváři má pořád ten samej kamennej výraz a DIKTUJE. Na fotkách se neusmívá: scéna, kdy se v "Instrument" směje, je jak z jinýho světa. Ten člověk je zvláštně vyrovnanej a je z něj cejtit síla a štěstí i bez úsměvů...

Joe Lally bude hrát v neděli 19. října v Rock Café. Myslím, že to je výjimečná věc. Zbytek nechám na vás. Díky, že jste dočetli až sem...