Silver Rocket

Shellac očima Banána

Když nad tím tak přemýšlím, děje se to asi pořád. Je to prostě daná věc, že vám nějaká kapela přijde jako blbost, když je vám sedmnáct a posloucháte pořád dokola jen S.O.A. nebo Minor Threat. Oproti tomu asi nemůže parta dost divnejch existencí, která zdánlivě zapomněla na vše "co na nich bylo dobrý" obstát. Je tam moc vazbení, divnejch postupů, nejede to jako dřív, má to divnou náladu a vůbec je to takový "nepunkový". Prostě ať už to byla kterákoliv z kapel, jmenovaných na začátku, vždycky to bylo stejný - neměl jsem ji rád, nebo jsem ji přinejmenším ignoroval. Desky Fugazi, na které teď nedám dopustit, jsem si koupil teprve před pár lety. Zvláštní...


Co mají společnýho Fugazi a Shellac? Nic a všechno.

Nevím, kde se to všechno začalo lámat, ale asi to bylo v době, kdy jsem se po letech začetl do rozhovoru s Ianem, který vyšel ve fanzinu Different Life v roce 1995. Najednou jsem čuměl na to, jakým způsobem ten člověk odpovídá, jak formuluje a že velice věcně sděluje naprosto zásadní informace. Že to není jen plkání a snaha bejt zajímavej. On prostě mluvil o svém životě a o svých postojích, o svých chybách, touhách a plánech naprosto otevřeně a to mě naprosto fascinovalo. A navíc se nebál říkat nepříjemné věci, nebylo to žádné mazání medu kolem huby, byl to prostě jeho životní postoj přenesený do slov, uvěřitelných slov. A tím pádem byl uvěřitelný i jeho život. A tak mám teda všechny ty desky Fugazi a poslouchám je čím dál víc...

Když jsme pak četl rozhovor s Henry Rollinsem, cítil jsem tam něco hodně podobného. Bylo to nekompromisním přístupu k dělání věcí. Jediné, co je důležité, je odehrát koncert, vše ostatní je na druhém místě, včetně vlastního zdraví. Dostalo mě to tak, že mam vytetovaný logo Black Flag.

Ta paralela Black Flag, Fugazi a Shellac mi leží v hlavě už dlouho, vše se mi ovšem spojilo až ve chvíli, kdy jsem na těchhle stránkách četl maily od Shellac, které se týkají jejich koncertu. Je tam úplně stejná touha a úplně stejný princip. Něco, co ty kapely vlastně strašně limituje, ale stejně pro ně není jiná cesta, než to dělat takhle, protož to je jediná cesta, které věří. Mnozí můžou namítnout, že jsou v pozici, kdy si to můžou dovolit. Ano, ale i ony měly začátky a musely si svou pozici získat a jsem naprosto přesvědčen, že jejich nekompromisní přístup je jedním z hlavních důvodů, že došly tak daleko. U Shellac je teda rozdíl v tom, že Albini vždycky dělal nestravitelnou muziku, a že ty hranice punku v tom hudebním pohledu posouval zcela jinam už od začátku. Asi i proto mi to u Shellac trvalo nejdéle, než jsem pochopil jak výjimečná je to kapela, a než jsem začal milovat i jejich desky, nejen ten přístup.


Kytara, bicí, basa, Shellac. Nic víc.

Ale nakonec se to prostě stalo. Stejně jako u Black Flag a Fugazi už neposuzuju jejich postoj a jejich hudbu zvlášť, ale jako jeden organismus. Došlo mi totiž, že jedno by neexistovalo bez druhého. A tak mám lístek na koncert Shellac a hrozně se na něj těšim, protože to bude vyjímečnej zážitek. A rozhodně jsem teprve na začátku cesty...

Banán