Silver Rocket

Red Sparowes očima Joba

VELKEJ PŘÍBĚH SROZUMITELNĚ

V eposech, ve kterejch hrdinové s každym úsvitem oblíkají olověný vesty, aby mohli vtrhnout na pole, hodlajíce tam nechat každej kousíček masa, svalů i šlach, není problém zorientovat se kdo je kdo. Měl jsem rád Staré řecké báje od Eduarda Petišky, první rockový opery Queen, ale teď všechno spláchla plošně prolétávající tsunami rudých vrabců.

Podivnej opar snadno vzrušivýho rockovýho vizionářství nevydává do světa žádný moudra, který byste neznali. Baterie kytar bloudí v neznámý krajině a hledá tvar, pro kterej neexistuje pražádný opodstatnění, žádná opora. Skoro jako by přicházel Sandman, kterej nemá potřebu nakukovat pod poklop nadepsanej NAPOSLED, ani do šachty NÁHODOU. Red Sparowes před třema rokama zřejmě dostali v hloubce svýho mozku jasnej příkaz: "Pohřběte alternativní rock! J A K K O L I V!" Odpověď je srozumitelná. Obrysy hluku se šířej chvěním vnitřního ucha dimenzionálně, s předvídatelností se moc nepočítá.



Výjimečnej zážitek z první desky nepřichází hned a souběžně s poslechem. Připomene se důrazně až v posledních minutách, kdy pětice dirigovaná kmitajícíma pažema Dava Clifforda náhle skočí v písničce Sixth Extinction Crept Up Slowly, Like Sunlight Through The Shutters, As We Looked Back In Regret do zrádnýho ticha, odkud se po pěkně dlouhý chvilce odlepí a začne zhmotňovat do vířícího sloupu hluku. Moment blouznivýho podlehnutí klamu empétrojkovýho přehravače? Možná, ale spíš jde o chvilku na procezení pár trefnejch poznámek. O chvíli pro uvědomění si vlastní nicoty, která dává ve svý nepatrnosti tak obrovskou naději přežít. Záblesk pravdy. Pro smělý kroky vpřed, pro spletitou cestu zpátky. V porovnání s loňskou Every Red Heart Shines Toward The Red Sun si představte pomyslnej béčkovej prostřih vestibulů Karlovo náměstí/Jinonice. Potemnělé, zbytkově blyštící se paprsky nalámaný v tunelu, kde vidíte z konce na začátek. Neproniknutelnej masiv, kterej jen decentně doštukoval mistr zvuku Tim Green, vyžaduje váš čas. Vaše soustředění. Slovo masiv sedí. Rozrušíte ho jen maximální otevřeností, vnímavostí a bezprostředním ponorem (proto nedočkavý palaši tak rádi remcaj v souvislosti s touhle kapelou vo nudnosti, blablabla).



Jste jak kousek prachu, kterej prolítává skrz masivní bariéry srocenejch urychlovačů částic. Zvukový efekty vás v podstatě nemusej zajímat. Zajíkáte se uhrančivou monumentálností, ze který mohutní budoucnost i kořeny, ke kterejm se musíme při svý pouti neodkladně vrátit. Nic než proud přesouvající vás, pološílený, nevěřícně po bytě, pak i za vchodový dveře, kde pod rohožkou najdete vzkaz ohlášenej slajdovou kytarou. Vydechněte poslední zbytky údivu před divadlem, přinášejícím bezeslovný, přesto šíleně pozorný, víc než detailní zmapování zjevnýho příkladu lidský zvůle a neúcty k životu! Nejde o filozofickou agitku, jenom názor, kterej zní. Původně, srozumitelně a tak, že ho nikdo nemůže překroutit. Mám za to, že nám - blbcům - odehrajou Red Sparowes Every Red Heart... celý. Jako to dělaj nejlepší učitelé hudebky po téměř celym světě. A na Themu 11, porcující vzduch v Akropoli jako předvoj, se těšim jak bejk.

Smysly s náma!

Job