Silver Rocket

Dÿse očima Arana

Poznám je okamžitě - je to stejnej kmen, stejná "kultura", hahaha... Stačí mi první tóny. Prostě je poznám. Zdaleka. Na první poslech. Někdy i podle obalu.

Koho?

Kytarový neandrtálce. Zpocený divouse, kterej ten zvuk krájí a řežou. Lidi, co kytaru používají jako zbraň, ne jako hudební nástroj. Prostě Bugrrovy pokrevní bratry ze všech špinavejch koutů světa. A můžu vám říct - Dÿse jsou přesně tahle kategorie. První skladba na jejich nový desce sice začíná šepotem jak od Einstürzende Neubauten, ale pak už to jede. Kytarista a zpěvák Volt, bubeník Rodeo Queen, co jsem jako vlastně čekal? Přesně tohle. Jeden hlubokej nádech a hlavu pod ledovou vodu.

Muzika Dÿse je naporcovaná s neuvěřitelnou precizností, ale není to žádná vycizelovaná onanie. Všechny stoptimy, všechny kytarový erupce, všechny údery, všechny změny tempa - všechno se to děje v jednom pekelným kole. Je to ROCK otesanej až ke kořenům, primární projevy elektrickýho proudu ve službách snímačů a zesilovačů. Určitě narazíte na inspiraci VAZ, ale proč ne? A samozřejmě to připomíná Volt, ale chcete snad lepší doporučení?

Všimněte si taky zvuku kytary. Člověk by čekal, že v takovýhle muzice a jen při dvoučlenným obsazení to bude mohutnej zbustrovanej kravál, kterej spolehlivě přeřve všechno v dosahu (model Lightning Bolt a jejich basa, na kterou potřebujou zbrojní pas). Není to tak. Kytara v Dÿse má v podstatě čistej zvuk, ale špičatej jako jehla a ostrej jako žiletka. Bolí to mnohem víc, než přebuzený bahno... Tak a už mě řežte, bodejte, natahujte na skřipec. 28. března na 007.