Silver Rocket

Daughters očima Banána

Daughters - kapela, která mě hudebně bavila hodně, ale jinak jsem jí neměl rád. A rozhodně jsem k tomu neměl žádnej opravdu dobrej důvod. Jenom to tak prostě bylo. Když jsem kdysi recenzoval Cananda Songs, tak mě ta muzika totálně sejmula. Bylo to přesně mezi Converge a Locust, totální porce psychopatie, hodně rychlý, přímočarý a zároveň technický. Prostě jako uragán, kurva!

Na druhou stranu mě tehdy ta parta velkohubejch týpků něčím lezla na nervy. Takový to "Ukažte nám svoje prdele" a "Nikdo neni lepší než my" jsem slyšel od spousty blbců milionkrát a nepřišlo mi to moc vtipný a u Daughters mě to sralo taky. Ale zas tak moc jsem to neřešil, občas jsem si nechal vyfénovat mozek jejich muzikou a byl sem rád, že u nich mam jasno.

Tohle všechno se však změnilo s Hell Songs. A to i přes to, že to naopak vypadalo, že to můj dosavadní obrázek o nich spíše podpoří. První dojem byl jasnej. Aha, tak kluci zjistili, že úplnej pal už není tak zajímavej, tak tam hodili pár divnejch pasáží, zpěvák se přestal snažit o to, aby ve třiceti používal ke komunikaci jen tabulku nebo znakovou řeč a celkově to má bejt jako víc úchylný. Jasný, něco takovýho jsem předpokládal, hlavně ať si všichni myslí, že jsme divný! Ani ten obal mi nepřišel ničím výjimečnej, jen zcela v koncepci a tím pádem nudnej. Pak jsem si ale všiml té třetí ruky, která je jakoby jen naznačená a míří do spánku tý paní na obalu - a začaly se dít divný věci...


Třetí ruka. A ke komu patří ten kůň?

V tu chvíli jsem Hell Songs poslouchal potřetí a  ta deska si mě začala omotávat kolem prstu. Ta ruka na obrázku vypadá, jako kdyby patřila nějakému duchovi, který je ale součástí té postavy, a dokud si jí nevšimnete, nemáte nad čím přemýšlet.

A přesně tenhle naprosto zneklidňující a naprosto zásadní rozměr je i v téhle desce. Zatímco ta první vás prostě hodila pod kombajn, tahle vám napřed ukáže holou prdel, pak vám hodí pytel přes hlavu a hodně dlouho vás bude jen houpat, takže to bude vypadat skoro jako sranda. Pak ale zaslechnete, jak někdo brousí kosu. Pořád nic neuvidíte a jak budete dlouho viset hlavou dolů, začne se vám dělat blbě. Dojde vám, že jestli to byla hra, tak právě skončila. Křik vám nebude nic platnej, protože soundtrack je jasnej. A že bude nahlas, to je snad taky uplně jasný. A největší vtip je v tom, že si tý ruky vůbec nemusíte všimnout a rubikon zůstane navždy uzavřen.


Už nepoužívám jen znakovou řeč!

Vzal jsem Daughters na milost, protože mi došlo, že si nedělaj se svoji muzikou prdel a že i ty kecy k tomu prostě patří. Uvidíme, co předvedou na živo. Já jsem připravenej, že to bude bolet. Už pro mě není cesty zpět.

Banán