Silver Rocket

Torche očima Arana

Bomby vybuchujou vlevo i vpravo. Kanonáda bicích porcuje riffy, který určitě nevymysleli kytaristi, ale nějaký obří, ramenatý, nemyslící megaroboti, naprogramovaný na „D“ – což je pochopitelně „destroy“. Při muzice Torche se prastará skála najednou pozvolna odlepuje od svýho základu a pomalu se začíná sunout dopředu... Úplně si dovedu představit ty jejich bedny a zesilovače, který se doslova klepou a natřásají tím, co z nich leze za nelidský zvuky.

Zvuk Torche je jak řev z nejhlubší mořský jámy. Temnej, mohutnej, jedinečnej. Nevím, jak to bude znít živě, ale z vinylu burácejí Torche jako nějakej stokrát zesílenej hrom, kterej ale neodezní jen tak po několika sekundách. Tenhle hrom se zastaví, protáhne hřbet, nadechne se – a spustí. Z jeho tlamy se valí dlouhá a pomalá smršť. Mám rád Melvins, mám rád Boris, a tohle je v několika pasážích podladěná sludge bestie podobnýho ražení.

Takovýhle koncerty prostě miluju. Desku Torche teď sjíždím hodně často, ale nic se nevyrovná pocitu, kdy stojíte tváří v tvář tomu doslova zhmotněnýmu zvuku, kterej vám muchlá rysy a kterej vnímáte spíš přední stranou těla (váš štít) než ušima. Uši totiž nestačí, uši vypínají a přichází to „druhý“ vnímání. Je intenzivní, leckdy nepříjemný, ale vždycky očišťující. Člověk se může v sobě v klidu rozhlídnout, srovnat si pár věcí a utřídit myšlenky. Protože když kolem vás zuří magnetická bouře, je největší bezpečí ve vaší hlavě - která se klepe jak strašák ve větru.

Ale hlavně je to jenom hard fucking rock.