Silver Rocket

Kdo je vlastně Oktopus...

Aran 20. 9. 2012

Vidět MRC Riddims v akci je velkej zážitek. Především: ta muzika je ŽIVÁ, jak to jen jde – přestože to jsou všechny stroje, mašinky a píčovinky, kterejm rozumím jen minimálně. Ale zvuk MRC Riddims reaguje na klub, lidi a atmosféru večera mnohem víc živelně, než jakákoliv „skutečná“ kapela s kytarou, basou a bicíma. Nelze se ubránit.

Nemá si ale cenu nic nalhávat – obrovskej podíl na tom celým má Oktopus. Musím se přiznat, že na koncertech Dälek jsem z něj nespustil oči. Obrovskej chlap (aspoň tak vždycky vypadal: když teď zhubnul, už z něj taková hrůza nejde, hehe...), kterej ovládá celej ten hypnotickej bordel od počítače a mixáku, a kterej se postupně stává šťastným zajatcem zvukovýho monstra, který sám stvořil. Nevím, jestli jsem někdy zažil člověka, kterej by si ten ZVUK tak užíval ve fyzickým slova smyslu – možná maximálně Bugrr. Po chvíli vám ten ČLOVĚK úplně splyne s tím ZVUKEM. Jde to skrz něj, z něj, prochází to každým pórem jeho těla, ovládá to každej neuron... Je to podle mě naprosto strhující a není náhoda, že jsem měl na všech koncertech Dälek pocit něčeho obrovskýho, ale zároveň živočišně blízkýho.

Dälek rapuje, Oktopus pracuje... 

U MRC Riddims to vnímám dost podobně. Navíc jsem měl tu čest Oktopuse poznat na těch pár koncertech trochu blíž a pokusím se teď popsat, čím je pro mě coby člověk výjimečnej. Předně: každej muzikant (i když si to třeba nechce připustit) aspoň malinko řeší svojí „kariéru“ nebo něco takovýho. Na tom není proboha nic špatnýho – nikdo nechce hrát doma „do zdi“ pro nikoho. Někdo to řeší víc a někdo míň a neznamená to, že je někdo větší debil než ten druhej. Ale nekecám, když říkám, že Oktopus tohle neřeší VŮBEC. Nevím, u koho jinýho jsem to ještě zažil. Nathan Bell, Scott Kelly, Daniel Higgs, Jon Kroll, Dave Laney, Tim Remis, Mat Sweet aka Boduf Songs... určitě ještě pár dalších, ale ten seznam není zas tak dlouhej. Oktopus je na MISI a jeho MISE je zvuk a jeho objevování, ohejbání, mutování, porcování, všechno možný. Je mu úplně jedno, kam ho ta MISE zavede a co z toho bude/nebude mít. Svým způsobem nemá na vybranou: muzika je v jeho DNA obsažená tak významně, že si nemůže pomoct.

Naprosto nakažlivý je i jeho nadšení. Dälek byli jeden čas v Evropě – na rozdíl od Států – docela „velký“ a Oktopus ví, jaký je to hrát před davem lidí, který reagujou na každej jeho drone a beat. V pondělí 24. září bude hrát ve Finalu pro odhadem 40 – 50 lidí (když nám půjde karta), ale bude NAPROSTO šťastnej, když si to každej z nás užije podle svýho. Když mluví o nějaký kapele, která ho baví, oči mu zářej jako malýmu dítěti: je vidět, jak hudbu miluje a jak miluje se o ní bavit a sdílet tak s někým druhým svoje nadšení. Je to přesnej opak rutinéra, kterej už všude byl, zná se s kdekým, a kterýho nějakej koncert jen tak nerozhází. Oktopus naopak žije z toho, že ho KAŽDEJ koncert „rozhází.“

Je to strašný klišé, ale ten člověk JE muzika. Kdybych měl namalovat muziku (to je přece nějakej psychotest, ne?), namaloval bych Oktopuse... V pondělí od osmi mě najdete ve Finalu , budu tam kejvat hlavou jak medvěd a budu šťastnej.