Silver Rocket

UNSANE: Wreck a tíha života

ÚV SRR 26. 6. 2012

Hele, nemám ani tu sebemenší kompetenci pouštět se nějak do hodnocení výtvarný stránky čehokoliv. Ale fakt by bylo zajímavý nějak se zamyslet nad tím, co vede Unsane k tomu, aby dělali zrovna takový obaly desek, jaký dělaj. Chlap na kolejích s ujetou hlavou, auto s poněkud krvavým chladičem, kladivo od krve, který rozdrtilo bůhvíco, sloupy s cákancema krve, krvavá vana a nohy nebožtíka, tělo v igelitu pohozený v poli a nakonec ručička, která je – jistě jen souhrou náhod – namočená v krvi. Od první desky je jasný, že tady něco nehraje, takovým tím znepokojivým způsobem. Ty lidi jsou snad nihilisti.

No a co našel největší samozvanej fanoušek Unsane v tomhle městě – já – na tý poslední desce, kde si někdo musel ponořit ruku do kyblíku z jatek? Krátce řečeno: chvíli to trvalo, než jsme si k sobě našli cestu. Není to Scattered, Smothered, není do dokonce ani Visqueen, ale jako kurva, jak to správně říct... Unsane nevymysleli na týhle desce nic, co by nebylo na těch předchozích, ale celý to prostě tak nějak funguje. Celej ten model škrcení toho opráskanýho telecastera, kterýho Spencer drží pod krkem tak, že se nebohá kytara nemůže ani nadechnout. K dokonalosti přivedenej Curranův basovej zvuk, kterej sází jednu drtivou linku za druhou s účinkem zhruba tří běžnejch basáků najednou. Vinnie do toho praští přesně tam, kde má – nic nechybí, nic nepřebejvá. Tři už ne úplně mladý chlapi, který toho maj odkrouceno sakra hodně, pochopitelně bez nějaký velký satisfakce v podobě úspěchu nebo peněz... zajímavý. Wreck někdy zní jako Total Destruction, jindy jako Blood Run, pak se zase vynořej nejlepší momenty Visqueen. Recyklace úspěšnejch postupů, dalo by se říct – proč to teda pořád funguje, proboha?

Tady je jedno možný vysvětlení: celý to je prostředek, jak zvládnout tíhu života. Není totiž vůbec sranda proplouvat životem západní civilizace v jedenadvacátým století. Ekonomickej tlak je drtivej. A jsou tu i další faktory: měl bys bejt úspěšnej, osobitej, kreativní, dělat všechno správně, stíhat tisíc věcí, stíhat se bavit, nebejt vyloučenej ze stáda, postarat se o ostatní, o rodinu, hromadit věci atd. A tenhle neúprosnej tlak jednou dostihne i dnešní dvacetiletý rebely, je to svým způsobem spravedlivý. A nakonec přijde pocit, že ti na nic už vlastně tolik času nezbejvá, stáří klepe na dveře. Jeden by se z toho posral.

Místo toho ale zajde na koncert kapely jako Unsane nebo Big Bussiness... a co dostane? Jednoduchou, ale důkladnou očistu. Je to nahlas, aby se bylo možný v hluku schovat. Rytmy a riffy tě úplně ovládnou, takže problémy všedního dne zmizej a jsi tam jen ty – a ta šílena mašina na pódiu. Je to přesně takový jako život ve velkým městě: každej je na to sám a jedeme v tom všichni spolu. Dáš si k tomu pivo nebo dvě, a na hodinu se můžeš oddat slastný představě, že nic neni tak hrozný a že se nakonec všechno dá nějak zvládnout. A tohle umí vlastně kterákoliv deska Unsane prvotřídně, věřte mi. Ale ve srovnání s předvedením na pódiu to je jako dětskej aspirin vedle šesti brufenů.

Cover od Flipper je super, skladba jménem No Chance je famózní esence toho, co dělá z Unsane něco víc než „jenom“ kapelu. Když si představim ty strašlivý obaly jejich desek a vzpomenu si na Chrise Spencera, kterej mi loni předal jejich nový triko s motivem břitvy a jako nefalšovanej úchyl k tomu prohodil: „Tohle je totiž můj kapesní nožík...“, vypadá to, že tyhle chlapi, to už je snad trochu přes čáru. Já ale vidim spíš velký borce, který plný obav z budoucnosti hledaj způsob, jak to všechno zvládnout. Jako my všichni.

Toh