Silver Rocket

Pět důvodů, proč mám rád Obits

Aran 21. 5. 2012

Středeční koncert na 007 je jedním z těch, o kterejch si troufám tvrdit, že nemůžou dopadnout blbě. Co může dopadnout blbě na večírku na 007, kde hraje kapela, která pro mě v mnoha ohledech symbolizuje to, co se Silver Rocket už od roku 1997 děláme? Maximálně nikdo nepřijde. To se dá když tak přežít. Tady je pět důvodů, proč mám Obits tak strašně rád.

1. Je to KAPELA

I když se to nezdá, jsem velkej fanoušek kapel a vůbec celýho toho konceptu společnýho hraní nějaký muziky. Posledních pár let sice preluduju sám, ale jinak jsem kapelovej. Často taky potkávám lidi, který sice dohromady hrajou, ale kapelu tak úplně netvořej. „Kapelovost“ je totiž něco, co člověk nezíská automaticky tím, že dá dohromady pár dalších blbců a nazkoušejí nějaký věci. No a Obits jsou jasná KAPELA. Je to jednotka. Krejou si záda. Rozumí svejm rolím a dokážou ustoupit do pozadí, když je třeba.

2. Ambice? Nula

Samozřejmě, Obits chtějí hrát dobrý koncerty a chtějí, aby si jejich desky kupovali nějaký lidi. Kdo by to nechtěl? Jenže jsou „muzikanti“, který při týhle snaze tlačej na pilu tak silně, až to skřípá široko daleko. Obits jsou pravej opak. Je to určitě tím, jakejma kapelama si členové Obits v minulosti prošli – ale uvolněnost, s jakou ke všemu přistupujou, to fakt upřímně obdivuju. Pozor: to neznamená flákačství, vůbec ne. Ale hrát na novejch místech, ochutnávat místní piva, potkávat nový lidi... to jsou věci, který někdy otravujou borce lehce přes dvacet, znuděný životem. Obits se v tomhle naopak vyžívají. A to jsou, ehm, matadoři.

3. Jsou vtipný

Měli jsme s Banánem čest pomáhat Obits s nějakejma koncertama a můžeme, myslím, oba říct, že jsme se u bookování ještě nikdy takhle nepobavili. Je to bohužel dost nepřenosná zkušenost, ale když jste v kontaktu se Sohrabem (kytarista Obits, ex – Edsel) a spol., tak vám připadá, jako byste si psali s někým z Monty Pythons, ne s kapelou těsně před turné. Výborný lidi.

4. Je to ROCK

Pokud nepočítám Lyssu, která je tak trochu mimo všechny měřítka, tak se Obits v mým žebříčku za rok 2011 (TADY) umístili nejvejš ze všech „rockovejch“ kapel. První deska „I Blame You“ a hlavně aktuální „Moody, Standard and Poor“ – to jsou pro mě dokonalý rockový alba dneška. Syrový, ale elegantní, chytrý, ale ne rozplizlý... A všude kolem se vznáší odér bodu č. 2. Když jsem Obits dva roky zpátky pozoroval při tom skvělým koncertu na 007, tak jsem si nevím proč vzpomněl na Esgmeq. Ne, Obits ani zdaleka nepředstavujou časovanou bombou takovejch rozměrů, jako naši chebští přátelé. Ale podobnou omlácenost životem tam prostě člověk nemůže neslyšet. A Rick Froberg? Dokonalej frontman, kterýmu to žeru i s navijákem – protože vlastně není co „žrát“. Je to prostě on.

5. DC přístup

Protože jsem životní skeptik, tak jsem si dlouho myslel, že si to idealizuju. A že to nemůže bejt tak hezký, jak se o tom všude píše. Ale když jsem se pak s některejma těma lidma setkal, zjistil jsem, že to nebylo žádný zbožný přání romantickýho punkovýho ráje. Je to prostě fakt: muzikanti, který nějak prošli Dischord scénou, jsou borci. Pro mě osobně představujou morální autority – ale ne v nějakým patetickým slova smyslu. Nejsou to žádný profesoři punku, který sepsali nějaký desatero, kterým se pak my ostatní máme řídit. Jen v sobě mají něco přirozenýho a příjemnýho, co mě motivuje dělat věci tak, jak dělám. Ať už to jsou lidi jako Edie Sedgwick, lidi z Lungfish nebo Paramount Styles – a nebo právě Obits. Vnímám to jako zásadní příměs paliva, který udržuje Silver Rocket v letu.

A proto se ve středu tak těším!!!