Silver Rocket

Scott Kelly už v pondělí: jaký to bylo na Točníku 2

Töhötöm 29. 4. 2012

Jak známo, leden 2010 byl mrazivej, hodně mrazivej. Když někdo přišel s tím nápadem udělat Scottovi koncert na Točníku (on rád hraje na místech, který nejsou úplně standardní), přišlo nám to tak středně bláznivý, ale realistický. Někdo se možná zmínil, že může bejt kosa. Ale to, co na nás čekalo, si nikdo představit nedoved.

Co mě obecně hodně baví, je tohle: když jde do tuhýho a je jasný, že bez velkýho nasazení a spolupráce nebude možný něco realizovat, tak se navzdory spousty práce všichni nějak zmobilizujeme, ozve se spousta kámošů, který nabídnou pomoc, a pak se zdá, že neni nemožný skoro nic. 130 z vás tam bylo, viděli jste, že to všechno v rámci možností fungovalo. Ale jako teda celý to mělo v několika pasážích hodně silnej nádech absurdity.

Třeba tohle: byl jsem v partě s Banánem a Yozem, náš úkol byl naložit nějaký věci a hlavně zajistit celou akci s topenim. Takovej „fukárek“, jak nám řikal Standa „Šutka“, kterej ho zapůjčil – vypadalo to spíš trochu jako vyřazenej urychlovač atomovejch částic nebo co. Patřila k tomu roura a jelo to na naftu. Neměli jsme pochopitelně dost kanystrů, i ty nám půjčil. Někde na plzeňský dálnici cestou na Točník jsme pak museli tankovat: moh to bejt zajímavej pohled. Tři zanedbaný existence, zahalený do bund, šál a kanátů, že jim nekouká ani špička nosu, vyskáčou z dodávky a plněj si šest velkejch kanystrů naftou. Z dodávky čouhaj dráty, roury a něco jako pekelnej stroj. Kdybych byl pracovník tajný služby a jel náhodou kolem, OKAMŽITĚ zatýkám.

Matka všech fukárků

A pak ta cesta na ledovou horu k hradu: dodávka tam nevyjela ani náhodou. Luděk z Bárky měl k dispozici terénní vůz, tak jsme všechno naložili na korbu a vyjeli celkem v klidu. Ledový místa v prudkým kopci byly jasně viditelný, chodili jsme je pak zasypávat nějakým štěrkem, ale nestačilo to. Tma byla brzo, byl to leden – a když dorazil Scott a jeho pravá ruka Ansgar, samosebou zůstali viset ve svahu. Dojeli jsme tam, nasypali něco pod kola, zatlačili, zvládli to. Scott byl zjevně dost konsternovanej. Pozdravili jsme se, ale on hlavě koukal kolem sebe, vstřebával atmosféru. A na nádvoří se dlouze zastavil. Nedivim se, bylo to fakt výjimečný. Pak jeli s klukama dolů do vsi na večeři, vzali si to terénní auto pro jistotu. V kabině byly tří místa, někdo musel na korbu. Adam a někdo zdvořile přenechali hostům místa v kabině, a naskočili dozadu... když se vynořil Ansgar, dospělej šedivej chlap, ale v tu chvíli to byl malej kluk: „Ježiši, moh bych taky jet na tý korbě?“

O koncertu napsal všechno Adam. Já mám v živý paměti ještě tu strašnou vánici, ve který jsme odjížděli vrátit topení a domů. Z auta nebylo vidět vůbec NIC. Tzv. Pámbu nemoh vymyslet lepší tečku za celým tím dnem. Yoz mi dal do ruky svůj fotoaparát, ať prej pustim záznam videa a nahraju to NIC, do čeho jsme jeli. V životě jsem ten záznam neviděl, ale pevně věřim, že na něm budou nějaký duchové, který se tehdy zalatěli podívat na Točník, co se tam děje.