Silver Rocket

LYSSA – El Clásico

Na začátek si dovolím připomenout jednu věc – k Lysse mám zvlášť blízkej vztah. Nejen že s těma debilama a jejich praštěnejma rodinama trávím svoje dovolený (dovedete si představit dovolenou se Záhořem? Ani to nezkoušejte), ale hlavně jsem měl to štěstí, že jsem mohl začátky týhle kapely sledovat zblízka. Se Záhořem jsem hrál basket, Töhötöma a Kupóna jsem znal přes Martina Fantu z Gnu. A když začali tyhle tři blázni dělat dohromady rámus v kotelně vyšehradský sokolovny, snažili jsme se s Gnu brát je s sebou na koncerty, jak to jen šlo.

Začátky Lyssy charakterizovaly především ukrutně dlouhý, brutálně monotónní kusy. Pamatuju si, jak jsem Lyssu do posledního dechu bránil před partnerkama všech tří členů, který v „hudebních aktivitách“ svejch protějšků viděly jen šikovnou snahu zamaskovat chlastání na koncertech nějakou „činností“. Já jsem to ale vždycky bral vážně – Lyssa pro mě byla potenciálně nejlepší kapelou široko daleko, i když ten potenciál mohl tehdy fakt vidět/slyšet buď jen fanatik, nebo hluchej.

Jenže uplynulo pár let, přišel „Striker“, pak přišel „Amoral“, a kapela otřískaná desítkama a pak stovkama koncertů rostla a rostla. Troufám si tvrdit, že jsem viděl víc koncertů Lyssy, než kdokoliv jinej kromě jich tří – a přímo před očima jsem viděl tu ohromnou poměnu, kterou kapela pomalu, ale jistě procházela. Klopotný začátky byly pryč a najednou tady bylo MONSTRUM, který ve svejch nejlepších chvílích drtilo na prach všechno v dosahu. Jak se říká: viděl jsem hada chcát, slona srát, letadlo couvat, viděl jsem živě Killdozer, Tar, The Jesus Lizard, Guzzard, Love 666 a můžu vám říct – Lyssa je s těmahle kapelama v jedný lajně. Je vtipný, jak se tady každá druhá blbost upachtěne snaží o nějakou „světovost“, zatímco kapela, která to má NEJVÍC u řiti, nakonec „světová“ je: navíc s pozoruhodnou lehkostí.

„El Clásico“ v mejch očích ještě překonává „Amoral“ (ano, jde to). Lyssa se mistrně naučila používat „prázdný“ prostory ve svý muzice: už to není jen obligátní „ticho před bouří“, je to temný volání amazonskýho pralesa, je to kódovanej vzkaz DO ZBRANĚ!, je to volání rodu. Dřív Töhötöm zpíval „Nepřibližuj se, smrti!“, ale teď to za něj řekne muzika se všema spodníma proudama a hlubinama. Mistrná, nenapodobitelná práce s dynamikou. Zvuk „El Clásica“ vás doslova pohltí jak Maelström, není úniku. Plánoval jsem si sobotní křest na 007 užít relativně v poklidu a pozorovat Lyssu z backstage (protože mě už před tím uzemnili Fetch!), ale najednou jsem cejtil, jak mě neviditelná ruka tlačí blíž a blíž k pódiu, stačil jsem ještě odevzdat cennosti Radimovi („Ty vole jak mi Adam před skokem úplně v transu šahal do zadní kapsy, dával tam telefon a do ruky mi vtlačil brejle... Pohled měl nadreálnej jako při odevzdávání závěti.“) – a hop mezi lidi. Při koncertu Lyssy člověk prostě CHCE bejt zpocenej, špinavej, zablácenej, zmítanej davem, lámanej v kole.

Je to prostě velký, je to KURVA velký.

Je to DESKA, je to KURVA DESKA.

Když říkáme klasika, myslíme „El Clásico“.

Kupujte tady.