Silver Rocket

Podzimní rekapitulace dorostu SK Bečváry

ÚV SRR 12. 12. 2011

Tahle půlsezóna by se dala rozdělit do čtyř fází: nadšení, zuřivost, rezignace, smíření. Mystika okresního fotbalu nebo tak něco? Houby, stavy zoufalýho trenéra mládeže SKB. Nehodlám unavovat detailama, takže v rychlosti.

Nadšení (velmi, velmi krátká)

Podle mejch propočtů nás letos mělo bejt minimálně o jednoho víc než loni. Zestárnul nám (přes všechny kecy samozřejmě skončil definitivně) Ivan Varadi, ze žáků měli naopak vyrůst Kuba Skočdopole a Lukáš Provazník. Ostatní opory v létě svatosvatě slíbily, že budou pokračovat, že je to hrozně baví. S tim teda, že některý teď budou na intru, takže se jich budou týkat jen zápasy. Cajk. Nachystal jsem si několik tréninků dopředu (je možný, že můžu bejt pořád tak naivní?) a těšil se na plodnou spolupráci. Tady fáze nadšení končí.

Zuřivost

Jsou prázdniny, začínáme trénovat. Čtyři lidi. Předbíhám, ale nic se nestane, když už tady profláknu, že čtyřka se, co se týká počtu trénujících, stala konstantou pro celej podzim. A furt ty stejný ksichty (to je jak na koncertech SRR, ne? Jen o řád níž…), plus (v jednom případě) mínus (v několika případech) 3. Jeden je pryč, druhej má brigádu, třetí staví sklep (cože?), čtvrtej má holku (ježiši!), blablabla. A všichni lžou, jako když tiskne. To nevydejchávám. A můj asík? Má holku, vole! Serou na to skoro všichni. Nadávám, kleju, dělám psí kusy, abych to hodil aspoň trochu do richtiku, ale kulový. Mrskám se jak kapr na suchu. Prej po prázdninách to bude lepší. Zlatý voči! Hůř a hůř… Jo, jsem občas trochu prudkej, ale uznejte sami – když vám někdo do očí tvrdí, že má v pátek(!) školu do čtyř (to číslo už mě začíná pomalu srát) a vy ho pak vidíte cestou z Prahy na trénink pokuřovat na zastávce… Zmetci.

Rezignace

Chlapík, kterej mi s hochama měl pomáhat, to vzdal po třech zápasech se slovy "Ty vole, zruš to, to nemá cenu." Mně se už nechtělo trénovat se čtyřma lidma, tak jsme tréninky spojili s dospělejma a šmytec. Na zápasy se chlapci svolávali sami, já už jim volat nebudu. Obstarával to hlavně David Šíma. Na tréninky sice taky prděl, ale nevynechal ani jeden zápas a vždycky na hřišti nechal duši. Dva zápasy (dýl jsem to nevydržel) jsem místo koučinku jen tak proseděl na lavici a vynadal jim jen o přestávce v šatně. Prostě jen takovej udržovací režim. Nehodlal jsem už vydat víc energie, než bylo bezpodmínečně nutný.

Smíření

K lepšímu se to začalo obracet zhruba v poslední třetině podzimu. Tréninková morálka sice byla pořád na čísle čtyři, ale začalo se nám dařit jak výsledkově, tak hlavně herně. Pomáhali nám kluci, který máme rozházený po hostováních, naši borci si to nějak zázračně srovnali v makovicích a na hře to bylo znát. Před očima mám hlavně zápas ve Veltrubech. Hráli jsme v devíti a v poločase jsme prohrávali 0:6. O přestávce došlo k ostřejší názorový výměně a druhou půli jsme vyhráli 2:1 a měli ještě tak pět dalších šancí. Mám dojem, že tady někde kuci snad začali chápat, co myslim tim, když po nich chci především HRU, ne výsledky. A že hrát v devíti má bejt výzva, ne důvod k poraženecký náladě. Atd. Tady někde se to lámalo. Do konce půlsezóny jsme nasbírali pěknejch pár bodíků, a to dokonce předevšim s mančaftama z popředí tabulky. Takže nakonec celkem slušný. A největší radost mám z toho, že ty kluci, který trénujou, se neustále zřetelně zlepšujou. Kéž by jim to vydrželo…

Jožin