Silver Rocket

UNSANE: Occupational Hazard očima Bugrra

ÚV SRR 29. 6. 2011

PROLOG

První zprávy o Unsane mě zastihly na střední, když jsem poslouchal Toy Dolls a spolužáci mě měli za kreténa. Půlka třídy šla tehdy do Roxy na Neurosis, kde jim Unsane předskakovali. Já tenkrát nešel, musel jsem bejt doma a mejt nádobí a učit se, protože mi to ve škole nešlo, nebo tak něco – a do toho jsem poslouchal ty Toy Dolls.

Druhej den si všichni ve třídě vyprávěli, jaký to bylo maso. Měl jsem takovej ten známej pocit, kterej jsem získal na základce, jak každej viděl po zprávách večerní film a já ne (protože jsem se musel učit, jelikož mi to ve škole nešlo a musel jsem jít vždycky po večerníčku spát), takže jsem se nemohl těch rozhovorů účastnit a dělit se o zážitky. Prostě že jsem neviděl něco, co jsem měl vidět, atd.…

Ale zpět k podstatnýmu: všichni o tom koncertu vyprávěli s takovým nadšením a dělali u toho takový kraviny, že jsem si řek: a sakra!

NÁRAZ

První deska, kterou jsem od Unsane měl možnost slyšet, byla až po několika letech ta s názvem Occupational Hazard, věnoval mi jí přítel Papouch, se kterým jsem tehdy zakládal svojí první kapelu. Můžu říct, že jsem se na ten zvuk moc moc těšil, ale to, co jsem nakonec uslyšel, se mnou doslova vyrazilo dveře. Hutná zbustřená basa. Obrovsky, jak koleje hlučná kytara. Strašlivě umlácený bicí a nad tím distortion vokálu Chrise Spencera. V první chvíli se mi celá nahrávka slila v jeden hutnej hlukovej monolit, kterej se nade mnou vznášel jako nad kosmickou lodí ve filmu Vesmírná odysea.

Postupem času jsem pomalu rozpoznával jednotlivý skladby, který mě svojí intenzitou doslova přibíjely k podlaze, k posteli, k židli nebo k chodníku – podle toho, kde jsem ten TVAR slyšel.

Tohle je blues ulice, napadlo mě – nemyslím textovou stránku věci, ale ten šílenej jednoduchej nářez, kterej mi svou jednoduchostí, intenzitou a strukturou evokoval právě starý bluesový věci, ale v nově zabalený formě... Zpětně jsem musel přehodnotit svůj tehdejší kytarovej styl, takovou snahu o nějakou hráčskou ekvilibristiku – prostě jsem se na to vysral a začal zkoumat TENHLE ZVUK, CO MAKÁ. Unsane jsou vlastně jedna z mála naprosto geniálních kapel vládnoucí svým vlastním zvukem a stylem. Poznáš je hned po prvních tónech, po první ráně bicích, po první basový lajně. Je neuvěřitelný, že tyhle chlapi to dokážou v nezměněný intenzitě táhnout tak dlouho a že jim ještě sloužej uši i mozek.

SETKÁNÍ

První nevyhnutelný setkání proběhlo zase až za nějakej ten pátek po předchozím odstavci. Bylo to – jak jinak – na kopci na Sedmičce. Kdo tam byl, potvrdí, že chlapi potvrdili. Hluk se jak hmota prodíral z podia zaplněnou Sedmičkou, aby se na druhý straně klubu odrazil od zdi a nekompromisně se vydal na cestu zpátky, narážejíc do svýho následujícího sonickýho bratra, aby se následně spolu protnuli v našich hlavách ve formě kolabujícího a znova ožívajícího monstra, evokujícího zvuk lámajících se zemských ker.

Všichni zpocený, hluchý, v katarzi skrz skoro nadpřirozenej lomoz. Neviděl jsem na mixák, ale podle mě byly všechny šavle nahoře na doraz, a možná ještě dál… přesně jak si to kapela tohodle kalibru a zvuku zaslouží!

Takže sobota 020711, 19.30. Prcat v hluku.