Silver Rocket

UNSANE: Blood Run očima Pepka

ÚV SRR 26. 6. 2011

K albu Blood Run z roku 2005 mám velice vřelej vztah a je pro mě zkrátka nejlepším zářezem v diskografii newyorskejch řezníků. Vím, že pro kupu lidí bude figurovat na prvním fleku hlavně Scattered, Smothered & Covered nebo Occupational Hazard, ale já mám na nejvyšším stupínku bedny vítězů právě tuhle fošnu. Důvodem bude nejspíš i to, že se mi  dostala do ruky jako vůbec první konfrontace s Unsane. Vzpomínám si, jak jsem ji točil každej den za kuchyňským ponkem na letní brigádě a nasíral tak spoustu lidí kolem mě, kteří to prostě nevydejchali. Já byl naopak v tom největším možným stupni opojení a každej den Blood Run sílila poslech od poslechu. Beru ji v podstatě taky jako novej start po skvělý Occupational Hazard. Chris Spencer, chlápek, kterej to nepěkně schytal ve Vídni a byl na cestě do země duchů, se z toho vyhrabal a kontruje materiálem krvavějším než kdykoliv předtím... pokaždý, když na to myslím, tak musím jen nevěřícně kroutit hlavou.

Album, který je špinavější než celej Džeržinsk v Nižnym Novgorodu, surovější jak hlavičky Michalela Douglase v jeho nejlepších dobách, tvrdší než žula. Kdyby byl Standa Gross se svou ženou alespoň z jedné setiny tak upřímnej jako Blood Run, tak by se nemusel pakovat... takhle to na mě celý působilo a pořád působí.

Těch jedenáct fláků na desce je totiž jako jedenáct těžkejch úderů hydraulickým bucharem přímo do sanice. Všechny ty ruchy metra na Blood Run mi přijdou strašně syrový a temný... přesně to vystihuje atmosféru newyorské podzemky v noci, kolem vás sedí společnost jen těch nejhorších dárečku a vy nemáte kam utýct... každej špatnej pohyb, gesto nebo pohled se trestá poctivou dávkou z revolveru nebo setkáním vaší krkovice s nožem.

Celou tuhle krví nasáklou nádheru otvírá Backslide... 5, 4, 3, 2, 1 – bác... polámanej a špinavej riff, od spodku to podporuje mula Signorelli základním beatem a vždycky ke konci čtvrtý doby tam mrdne jednu off beat pecku do crashe, aby bylo jasný, odkud se to má počítat. Táhne to celý jak nasupený stádo volů až do konce, kde mě vysvobozuje zvuk otvírání dveří od vagonu metra. Dalším v pořadí je Release, což mi dává vzpomenout  na starý pecky z Total Destruction, následujou další údery, ale vrcholy jsou pro mě hlavně Killing Time, Got it Down, Anything, Hammered Out, Recovery a Dead Weight. Právě poslední jmenovaná zakončuje desku tak, jak to Unsane umí nejlíp – nemocným a pomalým lomozem, kde drhne prim takovej ten totálně vyprasenej a znetvořenej zvuk basy. Rád bych se ale zastavil u Hammered Out, což je z mýho pohledu prostě největší nátěr na Blood Run.

Hammered Out se už od začátku sune jako chlápek, kterej koupil jednu kladivem, a Spencer utočí už od první vteřiny tím nejpřísnějším riffem na desce. (Všimli jste někdy pořádně kytary, co má Chris už asi od prvopočátku, kdy začal hrát v Unsane? Je to omlácenej, starej, poškrabanej kus dřeva a klidně bych si vsadil na to, že je snad starší než můj fotr. Být ovšem stromem, ze kterýho ten Fender vzešel, a vědět, že se dostanu do pracek frontmanovi Unsane, tak se radši nenechám ani pokácet, to vám povídám.) V 0:18 jdou chlapi konečně do plnejch... ve 2:44  se to všechno jakoby uklidní, aby přišla nejlepší část, která se rozjede přesně ve 3:00... z tohodle momentu mi vždycky naskočí husina, je to ta „nej“ vyhrávka, co znám, hodně silnej moment. Pokračuje to až do 3:51 a následuje hustej finiš v podobě pomyslnýho zkrvavenýho kladiva, co zatloukává toho už tak zdemolovanýho kořena do betonu.

Unsane jsou pro mě taková syrovější forma Slayer. Tyhle kapely, ač se pohybujou v hudebním měřítku na jiný straně barikády, si jsou zatraceně podobný. Spojuje je červená barva – u Unsane na coverech jejich desek, Slayer se nechávaj zase na koncertech kropit  krví, obě kapely maj svůj autentickej a nezaměnitelnej zvuk, a to nejlepší na tom všem je, že si tihle všichni zjevové jedou s tou svoji neandrtálskou zarputilostí přes dvacet let a jen s mírnejma obměnama pořád to samý. Právě na Blood Run však chytli Unsane podle mýho takovej ten pravej zatěžkanej bluesovej sound, co mi k nim hrozně sedne.

Pevně věřím, že na letošním tour něco z Blood Run vypustí a že mi tím opět urazí hlavu.