Silver Rocket

Diario očima Töhötöma

Bylo to skoro přesně před čtyřma rokama, v den, kdy u nás probíhaly volby. My jsme ovšem byli v Německu, kde jsme měli hrát ve squattu Reilstrasse 79 v Halle, a to ve společnosti Squall a nějaký německý, pro nás zcela neznámý kapely (tušíte správně, Diario). Bylo teplo, příjemně, pohoda, cesta uplynula až moc dobře – jasná předzvěst toho, že se něco stane.

Reilstrasse byl takovej ten německej squatt slušný úrovně, kde se dá fungovat a bydlet naprosto pohodlně. Pódium bylo připravený na zahradě, lidi byli přátelský, nakrmili nás a napojili, potřásli jsme si rukama s Diario a vůbec jsme dělali to, co vždycky. My jsme měli tu pochybnou čest celou akci rozjet. Byl to takovej střední průser. Urval jsem po třetí věci strunu, po čtvrtý mi přestal na chvíli hrát zesák a před tou poslední začalo šíleně lejt. Lidi si nás zdvořile poslechli a všechno se začalo rychle stěhovat do malý místnosti pod střechu. Tam si všichni zdvořile vyslechli produkci Squall a než si postavili nádobíčko Diario, vyrazil jsem na obchůzku po zahradě.



Totiž komplex squattu byl dost velkej, bylo už kolem desátý/jedenáctý a ukázalo se, že do Reilstrasse se tady z nedostatku lepších příležitostí chodí večer chlastat. Společnost byla přepestrá, od dobře oblečenejch Turků, který choděj nejradši sem, protože je jinde buzerujou, přes pankáče, středoškolačky a intelektuály až po bezdomovce a podivně působící jupíky, který přišli balit holky. Mejdan jak má bejt.

Korzoval jsem nahoru i dolu a dával se do řeči s lidma, až jsem se zaseknul s chlapíkem, kterej zrovna přijel z Argentiny, vypadal jako trochu míň povedená verze Michaela Yorka a měl na sobě bílý kalhoty a bílej svetr. Probrali jsme dopravní situaci v Buenos Aires a jestli je v Argentině horší bejt Němec nebo Angličan, pak si k nám přisedly nějaký holky. Chlapík v bílým – jmenoval se Ferdinand – zavětřil kořist, a aby patřičně zapůsobil, vytáhnul odněkud jakejsi bílej prášek… Bylo jasný, že o mě v týhle situaci nejde, ale prostě jsem k tomu přišel jak slepej k houslím, a tak celá společnost požila Ferdinandův kypřící prášek rozmíchanej s vodou.



Odebral jsem se zpátky na koncert, a tam už řádili Diario. Těžko říct, jestli to byla zásluha jejich hudby nebo Ferdinandova chemie, ale já jen stál v koutku temný místnosti a poslouchal s otevřenou pusou. Jejich hudba mě v tu chvíli úplně pohltila. Poslouchal jsem a ani se nehnul a zřejmě vypadal dost jako magor, protože po koncertě se ke mně přitočil Richard a neomylně se tázal, za kým má jít, aby vypadal taky tak jako já.

Druhej den jsem si z Halle odvážel pekelnou kocovinu, dopolední setkání v ulicích města s velmi špatně vypadajícím Ferdinandem, nevšední zážitek ze sledování zápasu Anglie vs. Dánsko na Mundialu v německým bierbaru, dva bockwursty v žaludku a taky cédéčko Diario. Tyhle lenivě působící a hodně příjemný chlapíky jsem pak ještě potkal při jejich skoro nezaznamenaným koncertě na Žižkově o rok pozdějc, a pak samosebou ještě jednou na FreeDimu. Mám i další desku, a kdykoliv je poslouchám, má to na mě pořád stejně magický účinky. Čili z toho plyne, že Ferdinand byl na hovno. Těším se ve čtvrtek do Metropole jako blázen.