Silver Rocket

SHRINEBUILDER / Al Cisneros očima Töhötöma

Töhötom 12. 11. 2010

O kom jiným bych měl tady utrousit pár slov před koncertem Shrinebuilder, než o basákovi týhle kapely a nositeli hrdýho latinskýho příjmení Cisneros. Nikdy jsem s Alem nemluvil, na pódiu jsem ho poprvý v životě zažil v Matrixu při letošním koncertě Om. Mám s nim teda podobnou osobní zkušenost, jako vy všichni, který jste ho někdy viděli hrát – ale na druhou stranu, když sledujete jeho kapely a posloucháte jeho muziku, skládá se z toho dost pozoruhodnej obraz.

Al a Emil, čili Om

Na fakta sereme, že jo. Víte, že hrál ve Sleep, kapele, na kterou přísahaj vyznavači doomu (v jednom rozhovoru se Al zmínil, že důvodem toho, proč nevyšla poslední deska Sleep, na který měl bejt jeden jedinej sáhodlouhej track s názvem Dopesmoker, ještě za života kapely, bylo, že podle vydavatele to bylo naprosto „unmarketable“, hehe). Teď hraje v Om, v bazální sestavě basa + bicí, což obvykle miluju, nejdřív s vousáčem Chrisem ze Sleep a pak s Emilem z Grails. Om mají super název a z jejich muziky je vidět, že maj určitou zálibu v duchovnu (tomu tolik nerozumim) a taky trochu ve třetím světě (tomu rozumim dobře), a pochopitelně ve dlouhejch opusech, v nichž je snadný zabloudit. Pětihodinovej koncert, kterej nahráli v Jeruzalémě, vypovídá sám za sebe.

Al Cisneros a Matt Pike, někdy na střední...

Na koncert v Matrixu jsem vůbec koukal jako blázen: jednak Al měl dosti mohutnej aparát, vyšponovanej zhruba jako nějaký starý závodní auta někdy ze zlatýho věku závodění (ty mašiny prej skoro nešlo udržet na silnici, jakej měly přetlak ve výkonu, a řidiči končili závody s krvavejma mozolama – poslouchejte tady) – takovej pocit jsem měl z jeho zvuku. Všechno pod kontrolou, ale stačí jen milimetr... a strhne se naprostej orkán, samum, tornádo, konec světa. Nijak jsem nestudoval, jakým způsobem si ohejbal zvuk krabičkama, to neni důležitý... ale basa v jeho rukou na mě působila jako nějaká futuristická zbraň. Měl jsem pocit, že tam stojí Mad Max a že moje spása je jistá. Že mi to připadá super, nemusim doufám dodávat.

Hustý... možná i šílený

A druhá věc: způsob, jak hraje, dává jedinečnej význam chápání basy jako nástroje, kterej prostě vytváří muziku, vystačí si sám o sobě a ukáže, že i dejme tomu minimální prostředky víc než stačej k tomu, aby vzniklo něco mocnýho, co spolehlivě rozvibruje vnitřnosti. V takovýhle muzice vůbec nic nechybí ani nepřebejvá, tohle mě spolehlivě fascinuje. Čtyři struny, a takový možnosti. Nelze opomenout pochopitelně to, že všechna ta magie funguje jenom ve spojení s dalšim hudebním nástrojem, kterej určitě vymysleli nějaká primitývové v šerým dávnověku, s bubnem. Ale rozepisovat se o bubenících Om a jinejch, na to máme samosebou povolanější autority.

Takže takhle: v úterý uvidíte ve Futuru jednoho fakt originálního basáka v über-superkapele. Samosebou ve Shrinebuilder to funguje trochu jinak než v Om, ale že mi to připadá super, to snad fakt nemusim dodávat.