Silver Rocket

Bullet Union očima Medvídka

Bylo 31.10. 2005 ráno. Jinak asi normální den, ale ne když jsi v Anglii a navíc ještě na turné, který právě přestalo bejt turné.

O co jde? Minulej večer byl halloween. Hráli jsme v Leedsu s výbornou domácí kapelou. Jmenujou se Buzzkill. Kdo má rád Rocket From The Crypt nebo Sonics, ten by si přišel určitě na svý. Byl to skvělej mejdan. Snad celý město bylo v maskách. Klub, kde se hrálo, byl hned naproti bejvalýmu a dneska už odsvěcenýmu kostelu, ze kterýho nedávno udělali noční podnik. To v Anglii v tý době ještě znamenalo jediný místo, kde se dal po jedenáctý večer koupit chlast. Když jsme nakládali aparát, že už pojedem spát, celej blok byl už v obložení stovek lidí. Byl jsem už trochu použitej, takže si pamatuju, že všechny holky na sobě měly minisukně, pruhovaný punčocháče a čepici, co nosí učitelka Harryho Pottera. Zbytek večera trávíme v obejváku u kámoše Roba s poloprázdnym kartonem piv značky Pilsner-Urquell.



Ráno se probouzím a instinktivně jdu očekovat mail. Noční můra se stává skutečností. To, co jsme už tušili, ale báli se na to jen pomyslet, bylo teď už potvrzený. No Comply, se kterejma jsme měli jet zbytek turné, se definitivně rozpadli, což znamenalo, že nás čekala už jen asi dvacetinodinová cesta zpátky domů. Nechtěli jsme se jen tak vzdát a nasednout do vanu. Bylo totiž slunný pondělní poledne. Zatímco zbytek kapely vyráží do nejbližší hospody, já si sháním odpověď na otázku "Where´s the best record shop in town?"

Nebylo to daleko. Pár minut rychlou chůzí do centra. Krám se jmenuje "Out Of Step Records". Pro ty, kdo netušej - jedná se o název jednoho z releasů DC legendy Minor Threat. Vyndavám z pěněženky seznam desek, který mám koupit. Hledám raritní Swans a nový Kinski pro Adama, ale nemaj je. Tak aspoň ty The Once Over Twice neboli TOOT, co se snažím sehnat už delší dobu. "Vyprodáno!" Kurvafix, přece neodejdu s prázdnou. Jsem línej přemejšlet a navíc ta kocovina...



Procházim se nervózně po krámě, když najednou vidim hromádku černejch letáků s nápisem Bullet Union a se známym logem Jealous Records. Čtu si pochvalný výtažky ze všemožnejch recenzí - od Kerrangu až po Punk Planet "A co tohle, máte?" "Máme!" Takže tohle měl bejt můj suvenýr z nepovedenýho anglickýho turné 2005.

Desku jsem si poprvý pustil, až když jsme na zpáteční cestě přijížděli do přístaviště v Doveru. Ani v duchu by mě v tu chvíli nenapadlo, že s touhle kapelou budem hrát na obou "křtech" naší nový desky. Od prvních tónů jsem byl příjemě překvapenej brutálním, ale zároveň nezkresleným zvukem jejich kytar, o jehož technickejch základech se sáhodlouze píše snad i v jejich oficiální biografii. Slyšel jsem už i o přirovnání k Drive Like Jehu nebo Hot Snakes. No, nevim.



Mně hodně připomínaj dneska už rozpadlou bristolskou hardcorovou partu Five Knuckle, teda až na jejich bustrovaný kytary. A vůbec - v muzice Bullet Union jsou aspoň pro mě slyšitelný odkazy na začátky hardcoru 80 let. Představte si Black Flag v jejich svižný poloze, zabalený do modernějšího a nervóznějšího zvukovýho hávu. Je to jasný, ne?

Ještě jedna poznámka k jejich původu. Kromě toho, že baskytaristka pochází z Tokia a zbytek z různejch koutů Anglie, se kapela vehementně hlásí ke svýmu novýmu domovu a působišti, londýnskýmu Camden Town. Kdo v Camdenu někdy byl a procházel se třeba po nedělních trzích, určitě mi dá za pravdu, že tohle místo přímo dejchá alternativním rockem snad ve všech jeho podobách!

Uvidíme se v pondělí 17.4. v Metropolisu!

Medvídek