Silver Rocket

SRSS očima Radima

Radim 18. 8. 2010

Výčepácká historie

Úkoly byly jasně rozdělený. Každej zabezpečí něco, aby všecko klapalo. S Aranem jsme měli na starosti pivo. Přes všecky komplikace se podařilo zajistit výbornou značku ve dvánáctistupňovym provedení a s příslibem dvou variant: filtrovaný a nefiltrovaný.

Strašně se bojim jízdy v autě. Záhoř však řídí nadmíru citlivě, tak ze mě obavy spadly hned po startu a malý zastávce v Hodkovičkách. Kecy o nejlepších kapelách rozprášily obrovský dávky přívalovýho deště kdesi na Vysočině, aquaplaning a jeho příčinou spousta aut mimo jízdní dráhu, i několik desítek metrů v poli mimo dálnici. Jeden bavorák před náma s kolama hodnejma parního válce krotil svou jízdu v divokym smyku hodně dlouho na to, než aby to v rychlosti kolem stovky vypadalo na optimistickou vidinu včasnýho a bezpečnýho dosažení Brna. Byl jsem zralej na několik panáků, nervózní z časovýho skluzu, kterej docela znemožňoval dorazit včas do velkoskladu, kde měli přesně ve 12.00 zavírat. Naštěstí náš člověk v Brně, kterej zastupoval nájemce továrních prostor ve Zbrojovce, dohodl, co mohl, a pivo jsme s menšim skluzem stihli nakoupit.

Když jsem si prolezl prostory ve Zbrojovce, nevěřil jsem vlastnim očim. Spousta místa, barevný zdi a hromady harampádí, který však během SRSS pěkně posloužilo, třeba jako součásti baru. Hned jsem se začal věnovat pípám, protože by bez zásahu dokázaly znepříjemnit chuť tý dobroty, která už čekala dole v sudech. Už před čtvrtou jsem tak mohl oslovit první dobrovolníky, který mi pak celej večer pomáhali se sudama do schodů. Myslim, že jim máme bejt za co vděčný, natahali jsme jich za večer nahoru celkem deset. Díky!

Plánovali jsme si, že se budeme nějak tak jako střídat v točení, aby každej viděl aspoň kousek každý kapely. To se úplně nepovedlo, protože práce u píp vyžadovala dva celé muže, bystrý úsudek a rychlé ruce. Aran, parťák od pípy, už psal, kolik toho stihl vidět. Byl jsem na tom podobně. Útržkovitě jsem stíhal svý koně Transwaggon a ostatního pak ještě o dost míň. Inkvizici na kurátory, který pak serou na kapely! Všecko však vyvažovaly světový kecy za pípou, hodnocení příchozích a jejich výkřiků typu: „Já jsem z Přerova!“ No a co, že jo. Stali jsme se v tu chvíli nejlepšíma výčepákama na celym světě, a to máme spoustu zkušeností, že můžeme srovnávat.

Jediný, co nám teda ale vůbec nevyšlo, bylo plánování strategie, že až jako všecky kapely dohrajou, bude třeba se nejvíc soustředit, protože náš bar bude zavalenej žíznivcema, který museli celou dobu přebíhat mezi stejdžema, protože přestávky prostě nebyly. To se ale nestalo. Když jsem se od téměř prázdnýho baru vydal hledat ty žíznivce do najednou ztichlý Zbrojovky, viděl jsem akorát všude stát hloučky, ze kterejch jsem slyšel útržky rozhovorů úplně o všem, od hodnocení právě viděnýho až po „dlouho jsme se neviděli... jo to bylo tenkrát“. Ty lidi prostě neměli čas se zastavit a využili až tý první chvíle, když skončila hudba. To mi přišlo úplně skvělý. Nedostali jinou šanci, museli to všecko vidět a slyšet. A vydrželi.

Po skončení diskotéky na scéně naproti Toddovu vypitýmu baru nám Calvera laskavě zapůjčil svuj aparát, přes kterej jsem pak mučil lidi až do časnejch ranních hodin. Jo, vlastně se mi po dopití osmýho sudu ještě podařilo vyvolat hlasování o tom, jestli má ještě někdo sílu a chuť dát si další pivo. Následná sbírka devátej sud během několika sekund zaplatila a mohlo se jet dál.

Spal jsem hned pod pípou a probudil se mezi prvníma, takže po letmý obhlídce dospávajících kokonů mohla začít postprodukce s již lehčími rytmy a pořád chutnou strakonickou dvanáctkou. Calverův odvezenej aparát hbitě nahradili svým pánové z Kontroll. Mučení mohlo pokračovat.

Byla to moje první SRSS na pořádající straně a čuměl jsem jako blázen. Veškerý pochybnosti smazala šílená jízda, která by se nikomu nikomu jinýmu nemohla líp vydařit. Díky všem.