Silver Rocket

SRSS - ZLATO A NAFTA: Hodně, hodně chlupů

Töhötöm 6. 8. 2010

Nemá cenu se tvářit, že nevíme, jak je to s touhle kapelou. Kiri a Placka, známe svoje lidi, žejo. Hráli v jedný kapele, se kterou jsme měli co do činění, a když to ta kapela zabalila, dost lidí si říkalo, co bude dál. Hyperaktivního Bourka a všechny jeho aktivity jste jistě nepřehlídli, jeden z celý řady bubeníků dělá dost děsivý kraviny, a co legendární kytarová sekce Emems? Chvíli bylo ticho, ani jsme se moc nepotkávali na koncertech, ale pak se zase občas ukázal Kiriho bytelnej knír a Placka s tou svojí neodolatelnou plachostí – a bylo jasný, že se něco děje.

Podle mě jedno ze železnejch pravidel dělání muziky je, že když jednou ochutnáš, jaký to je, jaký je to bejt na pódiu, tak už nikdy nechceš přestat. Ano, někdo se na to vysere – ale vždycky někde v koutku duše ví, že to neměl dělat. Kluci to myslim viděli podobně, a začali – jako zkušený matadoři – tim nejpodstatnějšim, dobrým názvem. Tahle kapela má podle mě hodně dobrej název: je v tom protiklad, de facto politika a dá se o tom přemejšlet, i když je to v podstatě blbost. Chápete, jak to myslim. Zlato, a k tomu pak nafta.

Dneska nemusí bejt kapela pod tlakem, aby měla nějaký „klasický“ obsazení, možnosti jsou nekonečný, a tak se Zlato a nafta vyprdli na hledání dalších lidí, a začali hrát sami, podpořený nějakejma nulama a jedničkama coby rytmickou sekcí. Nejdřív bez zpěvu, ale dneska už chtějí kromě muziky i něco říct – a to je super. Přihlásili se na svým webu k Depeche Mode, a to je taky super (říkám já, návštěvník tamtoho prvního koncertu DM v Praze). Vůbec když si vzpomenu, jak mě před lety tvarovala muzika 80. let, přesně tyhle věci vlastně v muzice Zlata a nafty slyšim. Když k tomu přidám i něco z ducha starejch dobrejch Emems (kořeny přeci nezapřeme), vychází mi, že to klukům celý věřim a žeru. A víc nepotřebuju. Tolik slovo kurátora.

A ještě osobní odstavec: Kiri vole, pamatuješ, jak jsem ti před lety dával svoji sbírku maďarskejch vinylů z 80. let? (Pro ostatní: Kiri se mi jednou přiznal, že tohle sjíždí, kvůli tomu divnýmu jazyku, musel jsem se s nim podělit.) Před pár tejdnama jsem měl závažnou recidivu, a skoro jsem se rozbrečel u tohodle. (Pro ostatní: já vim, jasný, je to dementní hard rock, ale sledujte to publikum, rok 1981, mně bylo jedenáct a byl jsem na prázdninách u babičky, pár kilometrů od toho fesťáku.) No nic. Tak v sobotu.