Silver Rocket

SRSS - TRANSWAGGON: Učíme se a jsme pokorný

Ze včerejška na dnešek (po vcelku vydařenym večírku ve Světozoru) jsme si se Stryikerem u nočního pivka na Karláku mezi kapkama letního deště notovali, že lidi se prostě musej potkat. A tak teď ráno ve vlaku, kterej mě už hodně hustym rannim slejvákem veze někam úplně jinam, přemejšlim, co mě jako kurátora s touhle kapelou vlastně spojuje.

Těch kluků jsem si začal všímat na koncertech už před pár rokama. Nějak mi přirozeně padli do oka. Možná to byly jejich úplně první koncerty, kam je jejich velkorysý rodiče pustili. Nebo třeba taky ne, na to jsem se jich neptal, a jak jsem vycejtil, stejně bych to z nich možná ani nevytáhl. Odjakživa mám velkej respekt před osobnostma, kterej se ale projevuje tim, že si při každym takovym novym setkání absolutně neuvědomuju věkovej rozdíl a vůbec čas. A tohle se právě stalo někdy loni na jaře na Strahově, kde Transwaggon předskakovali nějaký ne úplně významný zahraniční partě. Koukal jsem na ně jako blázen, jejich výkony mi připomínaly všechno to, co mám na muzice rád. Nejdřív mě napadli Sabati, pak Kyuss a dál všecko možný, z čeho jsem byl kdy hotovej. I když se to těmhle kapelám třeba ale vůbec nepodobalo, byla to známka toho, že je to hodně dobrý a jistě i trochu víc. No a jak se pak začali stávat mediálníma hvězdama a pravejma rockovejma stars, doneslo se mi postupně, že nejsem jedinej, komu takhle popletli hlavu, že začínali mimo jiné právě na těch Sabatech, že maj parádní vkus, že původně oblíkali flanelky a existujou něco lehce přes pět let. Jestli si je chcete poslechnout, musíte každopádně přijít na jejich koncert, protože internetovej profil sdílej ještě s dalšíma kámošema z Hluch Crew a nic si na tom profilu neposlechnete. Zato se tam můžete podivat na spoustu divokýho obrazovýho materiálu z pravýho nefalšovanýho rockerskýho života. Jak sami řikaj, celý jejich fungování v kapele a jejim nejbližšim okolí je založený na čistym kámošství. Hráli spolu už asi od patnácti a podle Dava maj něco jako společnou DNA, takže si nikdy nemuseli nic moc vysvětlovat, všecko jelo a pořád jede tak nějak samozřejmě. Inspirovnaný Drive Like Jehu, Black Flag nebo třeba Fugazi jednomyslně prohlašujou: „Nemá cenu čekat, je potřeba se posouvat dál.“ A to je v době, kdy některý kapely zanikaj z různejch hodně blbejch existenčních důvodů, velice dobrý znamení. Tyhle chlapi vás opravdu dostanou. A vůbec to nemusej mít doslova v textu.