Silver Rocket

The Yellow Press očima Bourka

Je to skoro jak z blbýho filmu. Loni v červenci jsme takhle v sobotu dopoledne seděli v kuchyni u Abucha na chatě. Malá Jůja si hrála v nafukovacim člunu na rakvičku, já si čet časopis Chatař a chalupář a Abuch mi pouštěl různý svoje nový objevy, věci co točí a tak. Za ty roky už jsem se ho naučil neposlouchat a jenom pro jeho radost automaticky na všechno nadávat (a většinou mám pravdu). Když tam kapelu Yellow Press ještě navíc uved slovama, že "tohle je podobný Emems", byl to pro mě signál zažrat se ještě hloubějc do článku o dřevěnym obložení s lakonickym konstatovánim "blbost", aniž bych vnímal víc než šum. V tomhle případě jednoznačně MOJE blbost.

The Yellow Press jsem pustil z hlavy až do podzimu, kdy jsem víceméně na blind šel se Starym na Sedmičku na jejich koncert. Nebylo tam moc lidí, ale pan Banán ovládal klub s velkou promotérskou rutinou a na to, že hrály tři další kapely, probíhalo všechno až v nevídaně pohodový atmosféře. Sedmičkou se motal podivnej chlapík s parodií na afro na hlavě a v kovbojskejch botách, kterej celýmu večírku dodával punc bizarnosti. Čekání na The Yellow Press jsme absolvovali většinou venku a dodneška si pamatuju hlavně parádní historku, jak Banán přišel k dodávce - ale to je všechno podružný, v podstatě chci naznačit hlavně to, že nic nenasvědčovalo tomu, že by měl proběhnout jeden z nejlepších koncertů roku.



Když konečně někdy kolem půl jedenáctý došla řada na The Yellow Press, byla to bomba. Srovnalo mě to se zemí. Stál jsem, pusu od ucha k uchu, zběsile klepal hlavou do nervózního rytmu, tancoval, jak se na diskotéce sluší, měl jsem radost jako na oslavě svejch pátejch narozenin, užíval jsem si tu lázeň i tu brutální kardiostimulaci pokaždý, když ten divnej Disco Stu (Steven Chamberlain) zahrál na svojí nelidsky ohulenou basu. Všechno sedělo, nikde nebylo vůbec nic navíc. Slovy Kiriho: krátký, silný, hustý. Eufórie. A nejlepší na tom bylo, že ve stejný náladě byli všichni kolem mě, včetně těch maniaků s nástrojema.

Tenhle podzimní večírek mi připoměl jeden starší zážitek... v dávnejch dobách mi Aran řikal, že mu Emems připomínaj Girls Against Boys, který jsem v tý době znal jenom podle názvu. Na pražskej koncert GvsB jsem tenkrát šel dost napjatej a plnej očekávání a vzpomínám si, jak mě to uhranulo, nejenom tim zvukem (kterýmu se nakonec Emems zas až tak nepodobaj). Ale i když jsem neznal ani jednu věc, kterou GvsB hráli, měl jsem pocit, že přesně vim, o co jde a dokázal jsem cejtit, kdy a jak se budou měnit jednotlivý pasáže, jak se budou vyvíjet melodie... A o pár let pozdějc jsem podobný souznění ucítil právě na koncertě The Yellow Press - to je hlavní důvod, proč jsem hrozně stál o to, abysme tu pondělní akci dělali a aby jako předkapela hráli Emems. Let's party!