Silver Rocket

Doomriders očima Töhötöma

Musim se přiznat, že nepatřim mezi lidi, který moc sledujou, co se děje, maj takzvanej „přehled“ a věděj o každý kapele ještě dřív, než vznikne a vydá nějakou desku. Naštěstí ale mám kámoše, který přesně věděj, co mě baví a vždycky mě upozorněj, pokud něco stojí za to. Tuhle desku mi půjčil Aran. Byl velestručnej: „Tohle se ti bude líbit.“



Strčil jsem to do přehrávače a dál se krčil u počítače a věnoval se roztěkaně něčemu jinýmu než poslouchání. První věc, Black Thunder, kolem mě prošuměla bez větších následků. Sice jsem se přistihnul, jak se u těch sól začínám usmívat a vybavuju si, jak jsem ve třinácti letech nábožně klečel s jedním kámošem u gramofonu a pouštěli jsme si Fireball. Pak ovšem začal druhej kousek, The Long Walk, a to už jsem ztuhnul. Basa podle mýho gusta jede s bicíma, kytara naznačuje věci příští… a pak PRÁSK!!! Riff jak svině… we’ll march on… through this… cold hellish night. No to mě poser. Zůstal jsem u toho songu asi půl hodiny a poslouchal ho jako idiot pořád dokola.

Ivan mi dodal fialovočernej kousek a Doomriders se pevně uhnízdili ve všech přístrojích, co mám doma. Znáte to, přinesete si cedéčko, člověk to poslouchá, dobrý, ale jen občas se něco vymkne kontrole – a to pak jsou ty správný desky. Začal jsem taky šířit slovo boží… jako úvodní větu jsem začal trochu mystifikačně a mimo mísu používat „něco vole jako Hammerhead“.



Mluvil jsem o nich na potkání. Nacpal jsem Doomriders klukům z kapely. Záhoř si to rozšafně uložil na konec seznamu věcí, který hodlá naposlouchat, takže můžeme celkem s úspěchem předpokládat, že se Black Thunder stane v jeho žebříčcích za rok 2014 deskou roku. Kupón šel rovnou na věc, a jeho soud byl pozoruhodnej: „No dobrý, dobrý… dost jako Iron Maiden, ale hustší.“ Což bylo míněno jako pochvala. Oba jsme chvíli vzpomínali na příjemný chvilky nad z Maďarska dovezeným vinylem Killers. Další obětí byl Dr. Radosta. Za pár dní mi u oběda spokojeně vykládal: „Tak jsem si, člověče, u těch Doomriders uvědomil, že už je mi jasný, co nemám rád na metalu. Kytarový sóla jsou OK, všechno je OK, jen mi vadí klasickej metalovej zpěv. A Doomriders to tam nemaj… čili je to super.“



Ale bacha – Doomriders nejsou samosebou žádný retro nebo nějaká banální metla. Jen pro mě osobně je to kromě skvělý desky (všechno co psal Aran o jejich primární síle, podepisuju vlastní krví) ještě velký smíření s kytarovejma sólama, který když fungujou, jsou fakt něco. A doporučuju ten odkaz dole. Nate Newton někde mluvil o tom, že Doomriders kritizujou, že jsou málo intelektuální… není to až tak hrozný, řek bych.

www.darklyrics.com/lyrics/…