Silver Rocket

Sin Ropas očima Tomáše Weisse

Někdy se to tak sejde. Takový období. Pár týdnů dělají v baráku brajgl hlučný paka typu Pissed Jeans, Trigger Effect, Cancer Bats, Akimbo a když extáze vrcholí, rozrazej dveře hovada z Nashville Pussy, Danko Jones a končí to pořvávání Highway To Hell a mocnýma rifama pravý ruky na pupku a exhibicí levačky na vesmírným hmatníku. A pak najednou změna rytmu. Postupný couvání do ticha. Přes PJ Harvey a Morphine ke Cashovi, Hanku Williamsovi III až konečně tam, kde je to právě úplně nejvíc vono – William E. Whitmore, Ben Prestage, Agnostic Mountain Gospel Choir. Musí to znít jako country, ale nesmí to bejt country. Nesmí to taky mít ty podivný akordy, co si s nima většinou nevím rady. Jo a hlavně – musí to sakumprásk držet při sobě. Všechno tak akorát. Nemusí chlap smrdět a pozvracet přední řady, ale zase nemám rád takový překvapení, jako když kovboj zpívá fistulí, je abstinent a neumí si ubalit cigáro jednou rukou v kapse a vůbec vypadá jako takovej nadšenej pičus. Jo, jsou to povrchy, na kterých vlastně nezáleží. Vím to, ale chci tam ty stereotypy v nějaký míře zachovávat, jinak už by pak byl ve všem jenom čurbes.

A najednou Američani Sin Ropas! Zadnicí přímo na hrnec! Ženská u bicích, chlap s kytarou. Zní to jako špatně zaostřená fotka! Vlní se to, rozpálenej vzduch nad asfaltkou. Hraje to tak přirozeně - nádech výdech. Je to zároveň křehký i špinavý. Taky dospělý. Vlastně trochu šamanský. Jako že si ti stoupnou do pokoje a hrajou tak dlouho ty svoje melancholický skladby, až smutek přejde. Bottleneck na strunách, štětky na bicích, dvojhlas se vrací ozvěnou. Co ještě čekat od kapely, která se jmenuje Bez oblečení? Krásu nahatou. Půjdu se na ní šmírácky a s chutí na Sedmičku podívat. Oblečenej, natěšenej.