Silver Rocket

CHOKEBORE: A Taste For Bitters očima Töhötöma

ÚV SRR 25. 2. 2010

Kdysi dávno jsem si interně rozdělil alba Chokebore na „klasiku“ (Motionless, Anything Near Water a A Taste for Bitters) a na „vyměklý“ (Black Black a It´s a Miracle). Ale jen jedna z nich je ta, kterou by asi každej měl začít svoje seznamování s touhle kapelou. Rok 1996. Zásadní deska dekády. A Taste for Bitters.

Je na ní úplně všechno, co dělá z Chokebore ty pravý Chokebore. Co působilo na Anything Near Water jako zázrak a blesk z čistýho nebe, je tady přivedený k dokonalosti. Kapela v takovým stavu vývoje, kdy už naprosto jasně vidí svou cestu a kdy je hudba vlastně strašně jednoduchá věc. Stačí poslouchat instinkty a nechat ruce v pravou chvíli hrát. Takhle na mě tahle deska působí: kapela na vrcholu, kdy bratři Krollové a Troy s Omarem už o sobě věděj víc, než by si mohli přát, protože spolu trávěj víc času než s libovolnejma ženskejma, a jakoby je už řídila vyšší moc. A do toho všeho ten geniální ukvílenej zpěv, ho ho hóóó... o tom už jsem se jednou myslím rozepisoval.

A Taste for Bitters přineslo pár naprosto klasickejch kousků (některý určitě uslyšíme i v pátek), Troyovy podivný útržkovitý a dost těžko interpretovatelný texty taky odvedou velkej kus práce. Přiznávám, že tady hodně tápu. Vůbec netušim, co se za nima nachází. Jistý ale je, že hlas je na tomhle albu hlavní a dost ničivou zbraní kapely. In the dark they see double I swear, I don´t need this trouble. My honesty or my fingers, from here on out. She lives her life like sad songs. Z toho by se člověk posral. Je to blázen? Nebo vidí věci, který my nevidíme? Surfařskej jeb? Dementní vošoust? Vizionář? Tohle s lidma dělá Honolulu? Not what I expected, it´s quick and unforgiving, but it´s the only ride.

Ano, je dost homoušský to takhle pitvat. Nemám moc rád, když to dělá někdo jinej. Ale tahle deska nemá slabý místo. Už jen ten začátek: kytara zanaříká, basa, a bum na virbl... nic se tam v podstatě neděje, ale hned je jasný, že tohle není tuctová záležitost. Vrcholy desky podle mě: Pacific Sleep Patterns, Popular Modern Themes, One Easy Pieces, Days of Nothing. Trivia: jedna moje další nejoblíbenější kapela tady kdysi dávno hrála na pár koncertech jeden cover z týhle desky. Pamatuje někdo?

A na závěr je tam ve svý době oblíbenej trik všech kapel, dementní dlouhej track, taky vás tohle tak sralo? Tady zřejmě jedna z četnejch obětí Troyovy chlípnosti nekonečnejch dvacet minut překládá po telefonu texty alba do švédštiny. Takováhle deska si zaslouží relaxaci. Na vinylu to naštěstí neni.

Viděl jsem Chokebore pokaždý, když se objevili v Praze. Bunkr a Troy po úrazu mává holí na pódiu, pak Rock Café, kde měli havajský košile a Troy se klasicky debilně hihňal mezi každou písničkou (hííííí, hííííí, wíííí ár čoukí bourí, hííííí – muj kámoš Pavel, kterej tam byl se mnou, to i dneska výborně napodobuje). Sedmička, kdy všichni byli nervózní, že nepřijedou a pak nasraný, že přijeli bez merche, a nakonec to šílený upocený Guru. Vždycky to bylo něco.

Ohledně pátku nemám ani stopu pochybností. Chokebore se mnou zažili ledacos a vydrželi i ten pověstnej zub času: mám ty desky rok od roku radši. Jestli vám budu řvát pod pódiem něco do ucha, buďte shovívaví. A slibuju, že po tomhle koncertě ode mě neuslyšíte dlouho o Chokebore ani slovo.