Silver Rocket

Scott Kelly očima Banána

ÚV SRR 25. 1. 2010

Jestli mě na Scottu Kellym, potažmo Neurosis, vždy něco přitahovalo jako magnet, byla to jejich fascinace zlem. Tím zlem, které dřímá v každém z nás, které je naší naprostou přirozeností a vytváří rovnováhu, jejímž výsledkem je nekonečný boj, který končí až smrtí….možná.

Naprostá většina lidí má tendenci tuhle svou stránku podvědomě zakopávat co nejhlouběji v sobě samých a já tomu naprosto rozumím, nejsem v tomto ohledu ostatně žádnou výjimkou. O to víc mě ale vždycky rozseká, když se podobným emocím někdo postaví tváří v tvář a navíc si to nenechá pro sebe. Ale ne proto, aby exhiboval, ale proto, že to je jeho cesta, jak se s tím svinstvem uvnitř sebe vyrovnat.

Scott Kelly už to dělá 25 let a já nechápu, že ho to ještě nezabilo. Nechci se tady pouštět do nějakých psychologických rozborů, ale ta nálož negativní energie, která sálá z člověka, kterej podle mě nechce bejt zlej, ale občas si nemůže pomoc, je pro mě nepochopitelná. Asi i proto se najde spousta těch, kteří o něm nebudou mít dobrý mínění, protože občas sekne kytarou mezi lidi, umí bejt nasranej a hodně nepříjemnej. Chápu to, ale mnohem důležitější pro mě je, že to je jeden z mála lidí, který o tom všem dokáže tak otevřeně mluvit prostřednictvím svojí hudby a svých textů, kde je všechno tohle zachyceno s takovou upřímností, která se prostě nedá ignorovat. A tomuhle všemu mě nejvíc pomohly porozumět Scottovy sólové desky.

Navíc jsem přesvědčen, že žádná nafoukaná rocková hvězda by se nevydala na konci ledna hrát koncert na starej gotickej hrad někde úplně v prdeli, na kterým se navíc netopí. Ten koncert bude hustej, protože ten chlápek, co tam bude hrát, je prostě jeden z nás, akorát došel v něčem trochu dál, nebo – chcete-li – jinam. A v tom šíleným prostředí nám poví, jak to tam vypadá.

Banán