Silver Rocket

Metroschifter, Lords, Keelhaul a ZS očima Joba

ÚV SRR 8. 12. 2009

Neodvratnost apokalypsy potvrzena! Přestože život na zemi vznikal po miliony let, teď se má celá organická kultura propadnout do pekel během pouhejch dvou dní!!! Vzhledem k tomu, že paradox je mý druhý jméno, tak si dovolim pár poznámek k týhle dračí (před)vánoční smyčce. Tak třeba Lords. Poprvý sem je viděl s Coliseum, bylo to těžkotonážní a neřízený terénní vozidlo, se kterym by měl dost problémů i samotnej František Peterka na rovný a suchý silnici. Démon hlasitýho bigbítu z Louisville tenkrát před pár lety kousal jak vzteklej a já si vzpomínám, jak jsme s Aranem po koncertě mlsně lovili merch. Já si odnes debut Coliseum, šťastnej jak blecha a byl opravdu na vrcholu blaha. Lords pak díky nahrávce na Jade Tree neodcházeli z mýho přehrávače ani na chvíli jinam. Jiná legrace pak nastala, když jsem sháněl minulej rok svýmu kámošovi něco, co by jeho lysající hlavě způsobilo neodvratnej pocit, že musí upadnout. TO NĚCO nakonec byla placka COLORDISEUM, na který se poctivě střídají ve šlehání ohně hned dvě hlavy najednou. Dav, kterej v nádražce ještě štěstím neplakal, poněvadž byl v opojení, mi pak za nějakej čas začal připomínat, v čem je ta nahrávka výjimečná.  Rozpoznal v ní nesmrtelnost rytmicky košatýho stromu opentlenýho kytarovou patinou přijatelný formy – asi jako když na vrchol borovice vylezete pro náruč jmelí –, a brutálně soustředěnou rvavost. Když se Lords probrali s hiatusu, byl jsem nadšením bez sebe. A to mě vlastně neopustilo doteď...

Metroschifter po svym znovuzrození o sobě dali vědět na Sedmičce a já, kterýho odkojil Dischord, si vzpomněl na jména Jawbox, Edsel a Candy Machine. Strohá rytmika, odměřený, ale srdečně lícovaný melodie, krásnej patos/nepatos. Úplně mě dojalo, jak se dokázali vysmeknout z indierockový škatule, přestože jejich songy kolovaly formou předělávek mezi lidma z Burning Airlines, Refused nebo Rye Coalition. Vox populi, v pár lidech až na Mars, radost na rozdávání, pouť pro každýho, kdo chce poslouchat a zůstala mu aspoň špetka sluchu. Letos opět napínaj plachty s dlouhohrající deskou Carbonistas, věřte, že půjde o další poctivej kousek skládanky mathrockový historie. Pánové Pat McClimans, Chris Reinstatler a Scott Ritcher vás očekávají v plný síle. No a jestli nejste jen „muzikový" tak oceníte Scottovy fotky ze Švédska na kcomposite.blogspot.com, kde dělá to samý co já: fotí řeč ulice a přilehlejch zákoutí (s tím rozdílem, že on to šoupe na blog a Job ne, páč je stydlín).

Zkouška sirén rovná se evergreen. Tři maníci, se kterejma se potkávám hezkou řádku let, zesílili v mohutnej kmen, při jehož meditativním dunění se vám budou odlupovat nehty. V8k, Míra i Zdeněk jdou do ringu, kde se pere metal, rock a stoner, se zarputilostí bojovýho plemene, přesto z nich neleze žádná křeč, ale poctivý muzikantský střevo. Jářku, kdyby měl každej podobně intenzivní chuť se podělit o souznění s ostatníma, tak žijeme v ráji (nebo přiměřeně vytopeném pekle, jak je libo). Upřímně, co vám vytane při názvech Nekonečnej rokenrol nebo Hmota s příchutí masa? Mě silnej pajšl a čirej tah na hitovou podstatu. Pokud se V8k neububnuje k smrti (svý si jede i ve Phoenix 2), tak se stane českym happyendovym Bonhamem. Další dva obráběči nástrojů pak složej nový Stairway To Heaven. Nebo já už nevim...

Zlobivá a neklidná clevelandská krev, Keelhaul – to jsou čtyři chlapíci, který se vydali na vesmírnou výpravu skrz bažiny Mléčný dráhy a galaxie plný antihmoty. Aspoň tak zněj jejich nahrávky plný zběsilosti v intencích Victims Family a Medications. Jenže vedle punkový rozpustilosti a intelektuální soustředěnosti jdou Chris, Aaron, Dana a Will spíš cestou Verbal Assault, tudíž se nechávají metalizovat a vzniklou tvrdost exportujou po celý zeměkouli prostřednictvím HydraHead Records od roku 2001. Vole, lidi! Takhle prímový zemětřesení bych dokázal snýst i ve škále osmi stupňů libovolně modifikovaný Richterovi stupnice. Duní to, pulzuje, je tu neklid, přímej tah na branku, finesy jsou poschovávaný za precizní rytmikou. Přestože tušíte hadí pohyb, nic tu neklouže, ale pevně maká zavinutý samo v sobě. Suchý šupiny jsou shazovaný každou vteřinou, maso svalnatý až běda. A tklivost? Snad jen na pár místech desky Keelhaul II. Dál už to mastěj zase po svý dynamicky stavěný multilevlový dálnici a vlastně nás symbolicky nechávaj tam, kde den před tim Metroschifter a Lords. U podivně soustředěnýho tunelu někde mezi masivama stoner metalu, sludge a mathrocku. Určitě si nenechte ujít poslední desku Keelhaul's Triumphant Return To Obscurity, což je obelisk, kterej jen ztěží obrousí působení času. A jedna perlička na závěr - nikde sem to nečetl přiznaný, ale jestli se Lightning Bolt někde nechali inspirovat pro letošní hodně tvrdou fošnu Earthly Delights, tak právě tady!

~Job~