Silver Rocket

Mono očima Joba

MONO: O SPLÝVÁNÍ NÁRODŮ

Na Mono je nejfantastičtější, že servírují nevyřčené. Jako výjimečně krásní zástupci Ostrovů vycházejícího slunce nenechávají nic náhodě. Pokud trpíte bolestmi, žahají o to víc do ran. Máte-li naplněnou mysl odhodláním, vysílají do bitev. Můžou vám připadat kýčovití, ale naplňují všemi údy srostlými s nástroji předpoklad obstát jako ideální podkres až přijdou poslední dnové lidstva. Mám za to, že nikdo z nás nestál před majestátostí tak zřetelnou, že by patou rozdrtila i pří mírné rozvaze Čínskou zeď – předěl kontinentů.



Při jedenáctiminutových skladbách si čas představuji jako kolos otáčející se ze strany na stranu, jež kolébá světem. Při dnešním dni bych byl s to přísahat že slunce je jen sled kruhovitě vířících tektonickejch proudů, které po ponoření do desky Hymn To The Immortal Wind probleskují kolejemi ztěžklých vloček čekajících na poslední chvíli se spuštěním z těhotnejch břich mračen. Jsem okouzlen, vláčen a taky visím na špičkách. Země mě vypouští z niter, kde není nic než prázdnej žár, mám se znovu nadechnout dne plnýho zážitků povstalých ze zrohovatělého rohu Údělu.

Dětem vzkazuju, že při týhle muzice se stojí v pozoru. Klíčová bitva o budoucnost, která vypukne dne 7. dubna na pódiu Paláce Akropolis si zaslouží plné fórum. Nekonečnosti blíž – po vypřáhnutí ze stereotypu se půjdeme projít navenek plochy doufám bez cigaret a s vnitřní pokorou k síle hudby vyvěrající z fyzicky limitovaných těl Tamaki Kunishiho, Takaakira "Taka" Gota, Yody a Yasunori Takady. Jít spolu až tam, kde končí bariéry, stropy, omezení, předsudky, malost v jakékoliv podobě. Praha se jmenuje místo, kde se mísí národové různých barev vnitřních energií, všichni máme tu moc to cítit a dát najevo sounáležitost. Mono nejsou levný šunt z tržnice, jde o poctivou ruční práci tří chlapíků a ženy, ze které mě polévá stud a zároveň pokrývá husí kůže. Ať už zazní jakýkoliv průřez, anebo bude zvolen ucelený příběh, přál bych si být nejtišším a nejpomaleji rostoucím stromem košatícím uprostřed pustiny spoutaný pouze kořeny a touhou pnout se, o které jakoby mimoděk hovoří The Battle to Heaven, stejně jako fascinující Dr. Manhattan z Watchmen komiksu.

Právě jakoby jeho vnitřní zrak používali Mono při tvorbě klipu The Sky Remains The Same As Ever pro domácí japonské okruhy. Pomalý pohyb kamery po fanouškovských mikrosvětech je to nejlepší, co lze ve sféře hudebních videí vidět. Mimochodem obrazový doprovod jejich nahrávek osciluje od nabídky nejlepších filmových spektáklů (koho asi připomíná bolestně pomalá kamera ve Follow The Map?) až po exkurze po výjimečných přírodních a vesmírných jevech v podání písničky A Thousand Paper Cranes od Hispánce Christiana A. Muňoze-Ruize. Vše do sebe zapadá jako by hraní bylo nejsamozřejmější věcí na světě. Nejde už o zábavu, ale připomenutí křehkosti lidské existence. Mono jsou vládci živlů, Mono znázorňují monolit. Tak se rodí nesmrtelný mýtus!

Job

Mono: www.youtube.com/watch?v=_5…