Silver Rocket

Savak coby „one-trick pony“

Angličtina má krásný označení „one-trick pony“ pro někoho, kdo nemá na víc, než opakovat jednu jedinou věc; tu, v který se cítí jistej. Má to bezesporu pejorativní nádech, ale pokud ho odstraníte, dostanete se k postatě silnejch kramfleků a domácího hřiště. Já třeba „one-trick pony“ – pokud jde o hudbu – samozřejmě jsem. Už se na tu basu jinak hrát nenaučím, texty už mě nikam jinam nezavedou, zvukovou DNA už nepřepíšu. Asi ani nechci.

Miluju Savak právě pro jejich „one-trick pony“ kvalitu. Jak píšu v pozvánce, opravdu jsou to chlápci, který byste spíš čekali na třídní schůzce než na pódiu s Gibsonama. Vyrostli z punku a rokenrolu, mají to rádi, nestydí se za to, dělají to. Nečekají pozornost, kterou lidi věnujou reunionům. Pokud jim to práce a rodinný nastavení umožní, vyrazí na krátký turné. Desku zatím vydali každej rok. Ano, je to strašně prostý, normální.

Jak na tohle chcete v roce 2019 dostat nějaký lidi?
Nevím. Oni asi taky ne.
Koho dneska zajímá „one-trick pony“?

Přesto: když poslouchám ty desky – a vracím se k nim poměrně často! – tak mě pokaždý překvapí, jak DOBRÝ ty písničky jsou. Obits (Savak totiž beru hlavně jako pokračovatele Obits) měli možná zajímavější zvuk, ale Savak mají rozhodně lepší songy. ROZHODNĚ. Na každý z těch tří desek je pár tracků, u kterejch si člověk řekne – „Do prdele, tohle jsem asi někdy už slyšel, ale STEJNĚ je to výborný.“

Doufám, že Savak budou hrát tak dlouho, jak to jen půjde. Zvláštním a nenápadným způsobem mi dávají naději, že moje „one-trick pony“ nastavení není handicap, ale signál podobně nastavenejm bláznům napříč zeměkoulí. Chci další desky, další turné a další hity. Chci další konverzaci s chlápkama, který bych spíš čekal na třídní schůzce.

Jsem rád, že Silver Rocket a scéna tady obecně poskytuje jeden z přístavů těmhle lidem. Cejtím, že tak něco vracím. Něco, co dal kdysi někdo mně.