Silver Rocket

Familea Miranda: Radiopharm

Není to úplně nejjednodušší, napsat pár slov o poslední desce kapely, kterou znám vlastně skoro od úplnýho začátku a za ty dlouhý roky se z nás stali dobrý kámoši – ale na druhou stranu se to píše samo, samosebou to bude zcela nezaujatý, objektivní a prosycený brilantní odborností.

Kdyby někdo nevěděl (doufám, že tomu tak není): Familea Miranda je kapela ze Santiaga de Chile (zhruba uprostřed tý podivně dlouhý země v Jižní Americe), hrajou dlouho a ještě dýl, a už vlastně taky před docela dlouhou dobou se přestěhovali do Evropy, nejdřív chtěli do Hamburku, ale nakonec skončili v Barceloně (je tam teplo a nemluví se tam tolik německy). V Chile měli podobnej pocit jako v tom legendárním skeči: Odjebat’ sa ztadeto, úplne odtialto, strašně rýchlo sa odjebat’... (zdroj: ZDE). Jádro kapely je neměnný, na kytaru hraje Katafú, na basu Milo, na bubeníky neměli nějaký prvotřídní štěstí (hudebně to bylo vždycky ok, ale po nějaký době začali všichni něčím srát). Momentálně sáhli do mladší generace a do bubnů mlátí Alex, Katalánec s chilskejma kořenama, a z hlediska kapely i toho ostatního by to myslím mohla bejt definitivní sestava.

Familea Miranda v trikách svejch oblíbenejch kapel

Ukázalo se, že „odjebať sa“ z domova může někdy znamenat velkej návrat: Familea Miranda před dvěma lety zažila doma triumfální turné, plný kluby, pozornost médií, novou generaci fanoušků, a dokonce s hrůzou zjistili, že jsou považovaný za jednoho ze zakladatelů DIY přístupu k hudbě na svým kontinentě. Potěš pámbu. Ve Španělsku poměrně rychle (přes několik nelehkejch let v kůži imigrantů bez povolení k pobytu) zapadli do místní scény, zaujali v ní důstojný místo a dneska jsou jednou z nejzajímavějších kapel, co tam mají (a to z hlediska kapel nezažívá Španělsko úplně marný období).

Pojďme k hudbě. Za prvé, Familea Miranda se na všech deskách vždycky vyžívala v instrumentálních skladbách. Jsou super, Katafú jako kytarista totiž má co říct, občas je trochu matematik, ale vždycky je psycho, a to je klíčový. Já jim ovšem celý ty roky říkal, kluci, zpívejte víc – oba jsou v tom moc dobrý, navíc ta španělština má svý kouzlo a Milo píše takový, jak to říct, sociálně kousavý texty, který jsou vtipný a rozdávaj údery na úplně všechny strany, což je mi velmi blízký. Takže dobrá zpráva: na Radiopharm se zpívá na jejich poměry hodně, slovo mierda (nikdo ho neumí používat tak jako oni) zazní mnohokrát, všechno je v pořádku.

Za druhý, Radiopharm má zvuk jako kráva. Když si vezmete všechny jejich desky, tak teprve tady mi připadá, že našli zvuk, kterej jim přesně odpovídá, takhle tu kapelu znám z pódia. Nahrál si to Milo sám, on je trochu workoholik a dře jako robot. Má v Barceloně studio, který se jmenuje Pausa de la Mirada, pracuje na sobě a už brzo mu tam budou kapely stát ve frontě. Mimochodem nedávno absolvoval – to jsem se skoro posral smíchy, když to vyprávěl – zvukařskej kurz u Steva Albiniho. Takže je v dobrejch rukou.

Za třetí, projedeme to tak nějak song po songu: Cocowawa, žádnej zpěv, Katafú diktuje, celý nás to uvede do toho, co se bude odehrávat dál. Postupnej rozjezd. Název mimochodem odkazuje na jednu dost bizarní jihoamerickou postavičku pro děti, prej kdo tam vyrostl, tak se chytá. MM, alias Mujer metralleta, to je zajímavý a první vrchol desky: jde o novou verzi dost starý skladby, jako kdyby teprve teď to kluci nahráli tak, jako to mělo vypadat. Maká to jako kráva, zvláštní pozor na procítěný mierda v závěru. Caballo de alquiler, bez zpěvu, Katafú začíná bejt psycho, basovej riff je mohutnej. Lorem: druhej vrchol, skvělej zpěv, celý velmi intenzivní, zvlášť část od času 10:50, viz video. Bolero: jedeme dál na podobný vlně, v obou těhle věcech se zpívá a je to parádní. Guerra Nuclear: to je, jak řiká Kupón, „čistej bizár“. Je to cover mně donedávna utajenýho šílenýho umělce Sun Ra, plnej divnejch zvuků a divnejch hostů (zaznějí tam i divný jazyky jako euskara a čeština). Hele, ale pařby s touhle kapelou maj úplně stejnou atmosféru jako tenhle song. Regalo nuclear! Secuestradores, třetí vrchol alba, jak Milo začne zpívat „tanta misericordia“, jsem lapenej v jejich sítích a mám pocit, že to říkám já sám. Brut Natur: další nová verze starý věci (ta původní je – ano, správně – na splitu s OTK, Picore atd.), tenhle text je fakt divnej, o zkrvavenejch ulicích Barcelony, nebo taky možná o něčem úplně jiným, ale maká to, o tom není pochyb. Bon Preu je taky hymna, o tom, co se všechno dá pořídit za dobrou cenu a k čemu to vede. Věřím každý slovo, kluci. Memorias en las manos nás vrhá zase do starejch dobrejch instrumentálních osidel Familey Mirandy, a máme to z krku.

Deska vyšla na B-Core (čte se to be-kore), což je něco jako katalánský Silver Rocket, jen asi s trojnásobným katalogem, v kterým je víc blbostí než v tom našem (kde nejsou žádný, hehe)... A je jen logický a správný, že Familea Miranda (který by radši ruka upadla, než aby někomu lezli do zadku) skončila na nejlepším domácím labelu. Zasloužej si to, protože Radiopharm je super deska.