Silver Rocket

Silver Fuckin Zion

Tyvoe, kurzy tvůrčího psaní jsem věru nenavštěvoval, takže todle je takovej brainfuck guláš emostatement a marná snaha zachytit aspoň nějaký fragmenty z pocitů a vzpomínek, který se vynořej, když se řekne "Silver Mount Zion". A taky jsem zvědavej, jestli se na následujících řádcích vysvětlí důvod, proč tohle vlastně píšu.

Hele, celý to začlo tim, že jsem viděl film 28 dní poté. To bylo ještě v dobách, kdy se na filmy chodilo normálně s kámošema do kina. V tom filmu je dlouhá, intenzivní a značně znepokojivá pasáž, ve který se hlavní hrdina probouzí v nemocnici, neví která bije, a je mu trochu podezřelý, že všude okolo je tzv. mrtvo. Následuje bezcílný putování totálně vylidněnejma ulicema Londýna za bílýho dne a do toho začíná hrát skladba East Hastings od GY!BE. Silnej zážitek jako prase. Z tohodle promítání jsem si teda odnesl dvě nový obsese. Zvýšenej zájem o zombie apokalyptický horrory a následný zklamání, protože tenhle žánr už moc lepšího než zmíněnej snímek vlastně nenabízí. No a taky zvýšenej zájem o post-rock (a následný zklamání, protože tenhle žánr už moc lepšího než zmíněnou kapelu vlastně nenabízí).

No ale Godspeedy jsem si od tý doby dost jel a prokládat jima ten brajgl, co jsem normálně poslouchal, bylo osvěžující a posouvající.

Pak se odněkud vynořila tahle divná kapela, ve který prej hráli nějaký lidi z GY!BE, někdo to dotáhnul na cédéčku nebo nevim, dal jsem tomu pár šancí, ale šlo to mimo mě.

Každopádně následuje skok v čase a je říjen roku 2008. Je mi 22 let. Potloukám se po Praze, do který se mám v následujících měsících stěhovat, pohovor v budoucím povolání už mám za sebou a čekám na večer. To maj přijet kluci z Hradce, protože v Rock Café budou hrát tydlety Silver Mt. Zion. Nijak moc to neprožívám, pudu si to poslechnout, viď, hlavně jsem rád, že mám vyřešenej odvoz zpět do domoviny. Pamatuju si, že svítí slunce, sedim u řeky, poslouchám Indian Summer, furt mám pár hodin k zabití a všechno tak nějak dává smysl.

No a pak prostě tyvoe stojim v Rock Café a nechápu nic. Totálně zdrcující. Nic takovýho jsem na koncertě nezažil a už nezažiju. Momenty po každý odehraný písni, kdy se všichni v klubu v posvátnym tichu jen snažej vzpamatovat z dalšího utrpěnýho emočního ždímání, si nesu už navždycky v sobě. Dokonce i lidi na baru, dokonce i lidi za barem, ke kterýmu jsem se po dlouhym přemáhání vydal během produkce pořídit pivís, jsou úplně zkoprnělý. Po tomhle večeru sjíždim veškerej audiomateriál, kterým Silver Mt. Zion disponujou, cpu tu kapelu každýmu na potkání a sere mě, že Microphones In The Trees s tim zabíjejícím smyčcovym aranžmá si musim pouštět z youtube, protože na desce je ten song nahranej jen jako lofi brečení do megafonu.

Každopádně následuje skok v čase a je neurčitý zamlžený období roku 2013. Je mi 27 let. Přežil jsem všechny perzóny z klubu 27 a vůbec nevim, jestli z toho mám mít radost. Občas si připadám jak týpek z Houellebecqova Rozšíření bitevního pole, hlavně ve vztahu k hudbě. V tý knize je to popsaný nějak jakože "dřív mi přes všechny ty sračky pomohla aspoň hudba, ale čim jsem starší, tim míň to funguje. Vlastně už to nefunguje vůbec." Smutný, když vám něco, co formovalo váš život a dávalo mu smysl, přestává bejt důležitý, a není nic, čím to nahradit.
(Vsuvka: když vyrůstáte hlavně na devadesátkovym emohardcore a z toho, co teď hraje na Fluffu, lze mít jedině zlou prdel [term invented by Jasňačka & Vokoun asi], dobře vám tak!)

Někdy v tomhle období jsem si po strašně dlouhý době pustil Horses In The Sky. A pak čtvrt roku v kuse. Následuje přiznání si toho, že jsem fanatickým fanouškem Silver Mt. Zion. Kapely složený z muzikantů, který jsou stejnou měrou úplně obyčejnejma lidma jako jsou naivními anarchistickými snílky / punk-rockery / židy / osobami hluboce znepokojenými tímto zkurveným světem. Jediný opravdový kapely, u který vim, že půjde svojí cestou, ať se děje cokoliv. Jo, všechny ostatní kapely jsou mrdka! Haleluja.

Tak jo, celý se to trochu zvrhlo, takže bych teď radši shrnul v pár bodech, proč nekriticky milovat tuhle kapelu a proč přijít 1. března na Dobešku.

- nová deska potvrzuje všechno výše zmíněný a je skvělá.
- promo video k ní vimeo.com/79709737, který vás rozhodně nepřinutí k tomu si ji koupit, zato si nádhernym způsobem dělá prdel ze stupidního nacionalismu, státní mašinerie i ze sebe samotnejch.
- prohlášení personálně propojenejch GY!BE k vítězství v Polaris Music Prize. PUNK! cstrecords.com/statement-from-godspeed-you-black-emperor-on-polaris
- část jejich webu "GEAR" (fuck off všem kapelám se sponzoringem od výrobců trsátek a kouřostrojů), kde píšou o jejich starym rozmrdanym piánu.
- to samý piáno v apokalyptický ukolíbavce Little Ones Run, nahraný drnkánim na struny vevnitř namísto konvenčního použití kláves, se všema těma malejma chybama.

- jo vlastně celej jejich web je skvělej: tra-la-la-band.com
- hotel2tango (where is the hotel2tango? Is it in your mind? Do you all think so?)
- ty kánony. To je ta věc, co vás tak srala v hodinách hudební nauky na základce ad. Červená se line záře. Tady to je taky, ale úplně jinak. Megamocný.
- s každou personální změnou v kapele dochází k drobný změně v názvu. Dobrej fór.
- to, že celá jejich tvorba je prodchnutá tim pocitem, jako když ti někdo hodně hodně blízkej říká, že všechno dobře dopadne, a ty víš, že lže.
- todle jsem si opsal z nějakýho rozhovoru s Efrimem: "I believe if people get more engaged with the world around them, and do stuff and go outside for a walk or stare at a tree for a bit, that naturally out of that comes decisions that just might change the world. But the starting point has to be. Get off the fucking computer, read a book, spend some time meditating on the physical world. Look at what's happening in your neighborhood, your block, your cities, start there. Look at what's happening to your friends, are they okay? Are they really okay? Are YOU okay?" Což poslední dobou taky dostává děsivej level vzhledem k tomu, jak se kámoši začínaj rozpadat. U mě je znepokojivý přinejmenšim to, že se ve dvě ráno patlám s timhle textem.

Tady bych to ukončil, začíná to bejt neúnosně dlouhý. A ještě aby se vysvětlil důvod vzniku týdle spatlanosti: terapie voe.