Silver Rocket

E.D. Sedgwick - We Wear White

Töhötöm 29. 11. 2012

Nejdřív trochu zeširoka: Dischord jsme v Silver Rocket vždycky svým způsobem uctívali. Ano, viděl jsem v Praze všechny koncerty Fugazi, žral jsem Jawbox nebo Shudder to Think a dodneška platí, že pokud někdo zpochybní genialitu Lungfish, okamžitě ho minimálně slovně inzultuju. Hlavní ale byla jiná věc: celá ta filozofie labelu, tam jsme se učili, jak se v tom všem zorientovat. Podporuj místní scénu, nedělej to jako byznys, neposer se z toho. Jednoduchý, věčný pravidla. A od tý doby platí, že když něco vyjde na Dischordu, věnuju tomu automaticky pozornost.

Brzo jsem si zapamatoval i jméno Justina Moyera, jehož „dějiny“ s různejma kapelama (některý jsme viděli i na Sedmičce) jsou spojený právě se scénou z Washingtonu DC. Hodně a rád jsem jeho muziku poslouchal hlavně v období Antelope, už tehdy to vykazovalo určitý známky pošahanosti (míněno maximálně pozitivně). Pak se zjevil(a) Edie Sedgwick – dejte si pár těch videí z období ženskejch šatů a textů o celebritách. Famózní, neuvěřitelně odvážnej nápad, zkuste si představit sami sebe na jeho místě (já bych tohle nedokázal). V další fázi Justin odložil celebrity i krátký sukně a obklopil se kapelou, kterou kromě něj tvořej jen ženy (v tomhle smyslu se už na jeho místě představit dokážu). E. D. Sedgwick nabízej v týhle inkarnaci už druhou desku (We Wear White, Dischord 2012) – jaký to je? Boží, samosebou.

Ať dělal Justin cokoliv, vždycky to bylo zábavný. Ne tím způsobem zábavný, jako že se člověk pousměje nebo se plácá smíchy po stehnech. Tahle muzika tě přiměje odhodit zábrany, zapomenout na různý významný nebo nicotný problémy a ucejtit takovou tu primární, slovama těžko uchopitelnou radost, že existuješ, že je tady tahle konkrétní chvíle a že když může nějakej okamžik bejt takhle fajn, tak to na tomhle světě možná nestojí úplně všechno za hovno. (Ano, někdy dokáže něco podobnýho pár panáků, znáte to – ale to co myslím, se liší ve významnejch nuancích). We Wear White je superzábavný a funguje přesně takhle – a to by skoro mohlo i stačit. Pro sentimentální povahy je na desce i ploužák (už si kopíruju empétrojku do notebooku, nikdy nevíte, kdy se to může hodit).

Komu to přeci jen nestačí: mix syrovýho zvuku (nemůžu si pomoct, já v těch kytarách stejně slyším zvuky, který znám od Fugazi, mimochodem holky z rytmický sekce to hrajou jako bohyně), funku a soulu (nikoliv v homouškejch variantách) pořád vládne, zpěvy jsou nadále geniální, oproti minulý desce je to asi víc o kytarách... ale je to vlastně jedno. Život totiž není peříčko, a právě proto přesně takovouhle muziku potřebujeme – tohle je ta klíčová informace.

Věci z We Wear White uslyšíte v neděli 2. prosince 2012 na Sedmičce. Bude se tančit.