Silver Rocket

Hvězdy z lidu

„Tim Rowney (34) si hledá sídlo na Malibu Beach! Tohle bude palác krále!“ Hezky si bude žít, v Malibu bude život opravdu sladký. Ale proč by si to neměl dopřát? Dům tam má i plno horších lidí, z těchhle plátků by se dal za pár dnů sestavit kompletní seznam. Ale na té fotce nevypadá na třicet čtyři, pomyslel si Sean. Navíc takhle dlouhé vlasy měl naposledy před dvěma roky.

Sean si jej pamatoval ještě z mnohem starších let. Z doby, kdy na severu města ve svém domovském studiu piloval svůj debut plný animální vášně a zjitřené energie, jak tehdy psaly oba hudební časopisy, které si jej všimly už v devadesátých letech. Dnes už se Tim v tisku objevoval mnohem častěji, ovšem čím více byl vidět na fotografiích, tím méně kolem něj bylo písmenek, tedy přinejmenším písmenek o hudbě. V Landmarku napíšou tak maximálně, co měl pan Rowney dneska k snídani, řekl si Sean. Nebo včera, pokud je zrovna v Malibu Beach. Anebo tam dnešek teprve bude, ale až za pár hodin? Do záludností kolem rotace matičky Země se Sean Kingsley ponořil na dalších deset dvacet minut, ovšem ne zase tak hluboce, aby zapomněl, co bude mít k snídani on. V ruce má čerstvé housky a vejce a ještě se staví u cukráře pro rakvičky, které jsou nedílnou součástí jeho snídaně, kam až Sean pamatuje, a Sean Kingsley si toho pamatuje hodně. Nové sousedy, staré sousedy, úpravy městského parku, nepokoje na ulicích, troje volby… A Tima Rowneyho.

Rakvičky si Sean nekupoval jen tři k snídani, vždy jich vzal dvanáct, aby už po zbytek dne nemusel ven z bytu. Pomáhají mu přežít den a teď zrovna zatlouká poslední hřebíček už do páté z nich. „Na tenhle vlak musíš naskočit / a pak už jen letíš.“ Škoda, že život není ve skutečnosti takový jako v písničkách, povzdechl si Sean, olizuje si sladké rty. Bůhví, co do nich ten cukrář dává, ale jemu snad rakvičky nikdy chutnat nepřestanou. Člověk by řekl, že jíst stále to samé musí zanedlouho každého omrzet a navést ho přinejmenším k jinému cukroví, radikálněji smýšlející pozorovatel by dokonce předjímal i změnu chutí a vsadil by vše na slané preclíky či okurky v nálevu, ovšem to by musel být pozorovatel velmi nedbalý. Sean si v koutku duše uvědomuje, že monotónní strava určovaná každý den mistrem cukrářského řemesla plně vyhovuje jeho životnímu stylu, a v hlavním oddílu duše, který sám sobě nejraději prezentuje, se pak zabývá spíše jen drobnými detaily už daného, neměnného přísunu rakviček. Chutnají mu více ráno, nebo večer? Nepozoruje poslední dobou přece jen mírné kolísání chuti do osmé rakvičky kolem čtvrté odpolední, která však předchází druhé nejhlavnější sacharidové hostině dne, jež ho zatím nikdy nezklamala? … Někdo letí na vlaku, jiný zase ulítává na rakvičkách. Co dává větší smysl, to se Sean při vší úctě neodvažuje soudit.

Rádio si Sean obvykle zapíná těsně před šestou rakvičkou, což převedeno na greenwichský čas znamená přibližně půl druhé. Dnes ale jeho mysl po poledni zaměstnával zmíněný problém existence či neexistence výkyvů v jeho chuti, a tak na svou hi-fi věž nesáhl až do čtvrt na tři. Předtím, než navolil jedinou stanici, která se v tomhle městě dá poslouchat, se jako vždycky krátce poškádlil surfováním po komerčních vlnách a zkoušel, jestli mezi reklamami a soutěžemi někde nezaslechne Tima Rowneyho. Samozřejmě nemohl čekat, že by slyšel Tanec andělů nebo Herzogův sen odjinud než z alba, ale třeba Život je sladký dnes zná každé pako od Brightonu po Shetlandy. Timovo cédéčko je najednou v kabelce kdejaké debilní sekretářky mezi rtěnkou a antikoncepcí a spousta idiotů, co ještě před dvěma roky nemělo šajn, si najednou pochvaluje, jak je to svěží a jiné. Jiné než vy! Lidi, co by si museli folk hledat ve slovníku, kdyby slovník doma měli. Víte, kdo je to Van Morrison nebo aspoň Dylan? Kolik alb udělal Tim ještě předtím, než dostal tu cenu a než ho najednou všichni začali znát? Co jste museli VY udělat, abyste Tima mohli slyšet? To on, on se v devadesátém sedmém vypravil na jeden z Timových úplně prvních koncertů – s baterkou a mapou do klubu někde na předměstí mezi třicet lidí! Kolik z vás tam tehdy bylo? A kolik z vás za ním jelo na první koncert, co měl v Edinburghu? Odpověď bude pravděpodobně stejná, v devadesátých letech byly na koncertech Tima Rowneyho pokaždé stejné tváře. Ne že by se s těmi lidmi Sean někdy dal do řeči, ale aspoň registroval, že okruh posluchačů nového písničkářského velikána skotského národa a budoucího občana Malibu Beach byl v počátcích stále stejný.

Jeho rádio hrálo devadesátá léta jako vždycky a jako vždycky se mu to líbilo. Sean si přesně vzpomínal, jak ve svém pokojíku doma poprvé slyšel The Charlatans, jak nedočkavě vyhlížel, s čím se Happy Mondays vrátí z Karibiku, a Definitely Maybe uměl celé zpaměti i dnes. Při Three Lions se dokonce roztancoval, až mu málem zaskočila rakvička číslo jedenáct. Byla to sice óda na Anglii a Anglii Sean nesnášel, a ani cokoliv spojeného se sporty, natož pak kolektivními, nebylo Seanovi moc při chuti, ovšem s tímhle flákem má spojených tolik vzpomínek!

Na tenhle vlak musíš naskočit
A pak už jen letíš.
Život je sladký, jen vykročit
Je toho tolik, co ještě nevíš.

Téhle písničce dnes unikal až do půl desáté. Jenže John od vedle si občas s tou svojí navečer pouštěli rádio strašně nahlas a tentokrát Sean uslyšel mimo jiné i Tima Rowneyho. Dlouho jen tak seděl v křesle a pozoroval zeď. Život nakonec opravdu je sladký, pomyslel si skoro až nahlas a jedním soustem spořádal poslední rakvičku.

Jindra Volák
hvezdyzlidu@seznam.cz