Silver Rocket

Job zve na CROOKS ON TAPE a BUMFRANG 3

ÚV SRR 17. 2. 2014

Myslím, že nikdo, koho bych znal osobně, není nijak nadšenej z klopotnýho úprku času. Z čeho není úniku, nepřináší nikdy nic pozitivního. Ale já to tam přece jen hledám a občas si to uvědomím u tak banální věci, jako je sledování životních peripetií určitejch lidí. Zvlášť takových, u kterejch cítím záruku kontinuity. Přesně to je případ hudebního univerzála Johna Schmersala, kterýho sleduju už od prvních desek Brainiac. Tahle kapela má na svědomí hned dvě nezanedbatelný zásluhy: 1) jako úplně první přišla v rámci oblíbenýho labelu s míchanicí ostrýho punkovýho tempa, novovlnnejch aspirací a melodickýho dada zvuku; 2) povýšila tuhle směs na pluh pro tisíc dalších (většinou pompéznějc vystupujících) epigonů. Byl to blázinec, kterej odkazoval stejným dílem k tvorbě The Nation Of Ulysses i Devo.

Pokud jste zavětřili ducha doby a kromě Timmy Taylora zaznamenali i pitvořícího se špinavého blonďáka, ocitli jste najednou uprostřed planety, kde zákonitosti neodpovídaly zhuštěnýmu a špinavýmu zvuku, kterej prostřednictvím Touch and Go nebo AmRepu ovládal posluchače tehdejšího undergroundu. Timmy bohužel jednoho dne zaparkoval svoje vozidlo tak nešikovně, že z toho byla smrtelná nehoda. Neradostná situace nesebrala Johnovi nadšení, a tak zrekrutoval kámoše ze Skeleton Key a postavil Enon. Směr bláznivýho zvuku zůstal stejnej, zvuk se jen o trochu víc učesal, aby obstál mezi tunama alternativního rocku na přelomu milénia. Deska Believo!, kterou jsem si přivezl z Ameriky, by obstála mezi vším tím haraburdím, co mám ve sbírce, i dneska. Připomíná horskou dráhu, tolik je tam zvratů a veletočů. Kdybych se nebál srovnání, řeknu, že Schmersal se rodině Hansenů ztratil na rodinným výletě.

Přízeň zvukovýho mága Davida Sardyho (Barkmarket), kterej pomohl s debutem Enon, přetrvala do natočení opus magnum, totiž desky High Society. Pronikavě popová nahrávka rozleptala poslední pochybnosti o škodlivosti zasněnýho písničkářství a elektroniky. Byl to dortík servírovaný rovným dílem mezi nerdy, zuřivý hudební reportéry i fandy netradičního pojetí kytarovek. O High Society můžete s klidem říct, že každá věc na albu je hit. A nebudete lhát. Propadli jsme tomu tenkrát s L’Point celá kapela, a snad ani nemusím říkat, jak šťastný jsme byli, že s nima můžeme sdílet stejný pódium na Sedmičce. Pak jsme to ještě párkrát zopákli a s údivem zjistili, že jde o skvělý lidi a skutečný fachmany. V tý době už John věnoval kromě kytary dost energie i touchpadům, na kterých rytmizoval, až se točila hlava. Říct tenkrát Enon znamenalo i dodat… fenomén!

Pak přišlo album Hocus Pocus, chytlavých melodií ubylo. Kapela se v Evropě zabydlela a hold vzdával kdekdo, včetně mediálně provařených tváří. Bylo to trochu nefér, Enon sice nahráli pár tzv. „pěkných" písniček, ale jinak zůstali věrni surreálný směsi, do který namíchali devadesátkový kánonický postupy a zbustrovaný kytary. Bylo jen otázkou času, kdy se něco stane. Nešlo už jen o kapelu jednoho muže, ale rovnou o tři vůdčí typy v jednom ministádečku. Setrvačnost chtěla, že o dva roky později vyšla kompilace z kompilací, singlů a jinak nevydanejch tracků pod názvem Lost Marbles & Exploded Evidence. Ta samá síla pak poslala sestavu ještě jednou do studia, aby vyšla jejich labutí píseň Grass Geysers… Carbon Clouds, kterou jsem minul jen letmo, protože jsem měl pocit, že už je mám proposlouchaný do posledního půltónu. Moc jsem neprohádal, tahle deska už nenabízela tolik okýnek do psychedelie, do podvědomí se dralo tenkrát víc metalu, noisu a sludge. Sorry.

John byl v podstatě už jednou nohou venku z Enon, když začal doprovázet na turné Cariboua, Matt Schultz už dávno pekl s kanadskou elektronickou senzací Holy Fuck. Schmersalovo tři roky starý prohlášení, že kapela je víceméně uzavřenou kapitolou, pomohlo i Toko najít novou motivaci a místo v živý sestavě kolem písničkářky St. Vincent. Novou epochu spustilo setkání s dávným kolegou Rickem Leem. Crooks on Tape patří mezi důkladné improvizátory, který nahrávaj každej ruch, kterým se zachvěje zkušebna. Materiál na aktuální desce Fingerprint (rozumíme všichni, co tím básník říká?) charakterizuje horečnaté nahrávání v letech 2010-2012, a i tady je znát především Schmersalův cit pro jedinečnou haluz na ploše zhruba tří minut. Důkazem budiž nízkorozpočtový video, na který si určitě kapela přivydělávala na brigádě. Anebo v případě Johna zaskakováním za Eli Janneyho z Girls Against Boys…

Na letošní várku pozitivní, ale především rozmlželé poprockové deviace nemusíme čekat dlouho. Středa se blíží mílovými kroky a na kopci bude vřelá nálada. Navíc tam můžete vidět i krále polabskejch a okolních nádražek Bumfrang 3, který na tenhle koncert laskavě zapůjčili Sakraphon.

~Job~