Silver Rocket

Justin, Maggie, vágusové a motýlek

Töhötöm 18. 2. 2012

Nedá mi to, musim se ještě vrátit ke svýmu oblíbenýmu tématu: New Model Army jsou naprosto geniální, když se pouštěj do politickejch textů. Tady to lidi úplně nemilujou, dokonce si myslim, že moje generace to přímo nesnáší. Jak se teď začal blížit koncert, pohrabal jsem se ve starejch deskách (takhle je to vždycky), a tentokrát jsem se nejvíc zaposlouchal a začetl do tý první: Vengeance. S dovolenim vám předložim jednu historku z univerzitního prostředí z úplnýho začátku devadesátejch let, týká se to trochu New Model Army, trochu mejch tehdejších spolužáků a trochu toho, jak lidi tehdy tady vnímali Anglii.

Chodil jsem na výuku moderních světovejch dějin. Byli jsme v tom semináři dvě party, který se moc nemusely. Jedna chodila chlastat do hospody U Rotundy, byli to vagabundi, ožralové, flákači (ale chytrý), zásadně se neholili a většinou z nich už po obědě táhlo pivo. Druhá parta byla jiná: hladce oholený, nosili do školy zásadně oblek (s motýlkem, to mě poserte, i po těch letech se u tohodle obrazu otřesu), v ruce vždycky knihu a diplomatickej kufřík. Lišil se i jejich „odbornej“ zájem. Vágusové měli referáty o Fidelovi Castrovi nebo třeba o RAF (ne o letadlech), motýlci zase milovali Ronalda Reagana a hlavně baronku Thatcherovou. Výsledkem byly dost divoký debaty obou táborů, učitel z toho měl zvrhlou radost a tenhle antagonismus podporoval (byl ovšem na straně vágusů, sám byl maskovaně jeden z nich).

Narazily tam na sebe dva světy, a nejvíc se všichni hádali o tom, jak je to vlastně v tý Anglii. Byla Maggie Thatcherová požehnání svý země a někdo, koho bysme tady potřebovali taky (jak tvrdila sekce v obleku), nebo byly osmdesátý léta v Británii na hovno (jak tvrdila sekce pivo)? Zvlášť pikantní hádka se strhla kvůli tzv. Falklandský válce a jeden nejmenovanej blb v motýlku tam vykládal takový kraviny, že mě už tehdy napadlo, že jestli tenhle mrd je na straně thatcheristů (mě to tehdy nijak zvlášť nezajímalo, nebyl jsem v těch letech moc dobrej student), tak kdybych já byl Anglán, budu striktně proti nim, jen abych neměl s lidma jako on nic společnýho.

A v týhle době jsem na nějaký kazetě narazil na Vengeance. Tehdy mi to moc nedošlo, vnímal jsem to na úrovni nějakýho pocitu, nijak jsem ani nestudoval texty, a až časem mě napadlo, že pro tuhle debatu to byl ideální materiál. Spirit of the Falklands, A Liberal Education... tohle je myslim to, co by měl poslouchat každej, kdo chce něco vědět o tom, jaký to bylo v montypythonlandu v 80. letech. Žádnej spektakulární úspěch nově obrozený pravicový politiky (jak se to často i dneska prezentuje tady), ale spíš nasraný lidi (hodně nasraný), spousta lží o zbytečný válce daleko v jižním moři, šílený sídliště připomínající hodně jetej Jižák (takhle bydlel třeba Ian Curtis, pokud jste viděli ten film o Joy Division, tam je to ukázaný hodně působivě), a spousta dalších věcí... Justin Sullivan kdysi typicky řízným způsobem označil Thatcherovou (stará dáma jistě přežije, že jí tady takhle mejeme prdel) za "tupýho burana". Kdybych tehdy něco z tý desky pustil spolužákovi v motýlku, zaječel by, že je to všechno lež, na místě by mě zapsal na seznam vlastizrádnejch komunistů a umlátil tisícistránkovým životopisem Ronalda Reagana. Byly to zábavný časy a ty kluci byli nefalšovaný jakobíni.

Pointa? Žádná zvláštní neni. Snad jen jak dopadli po dvaceti letech moji spolužáci z toho kurzu. Vágusové to vyhráli na celý čáře: s některejma se občas potkám a jsou to bez výjimky pořád inspirativní osobnosti. Druhá parta dopadla špatně: všichni i s motýlkama vstoupili do jedný politický strany a jsou nucený vykonávat podřadný práce jako náměstek ministra, europoslanec a tak. Dobře jim tak.

Dámy a pánové, v neděli hraje na Dobešce Justin Sullivan z Bradfordu, člověk, kterej vyjebal s Maggie Thatcherovou, jedna z nejzajímavějších osobností naší doby, Slade the Leveller. Uvidíme se tam.