Silver Rocket

SWANS očima Dr. Radosty

ÚV SRR 5. 12. 2010

To už musej bejt v ÚV SRR dost v hajzlu, stejně jak to komunistický v devětaosmdesátym, když si se Swans vzpomněli na mě, utahanýho fotra, kterej pod záminkou, že živí rodinu, tráví neskutečný hodiny v práci a v sobotu večer tak nejvejš natáhne bačkory před televizí a drží pěsti Anetě Langerový ve Stardance, protože ona je přece jen tak trochu nezávislá. Co mám napsat o Swans, když jsem nikdy nebyl jejich nějak velkej fanda a nebejt toho, že jsem náhodou z kolegova počítače zaslechl naprosto neočekávaně drhnoucí a hutnej zvuk, kterej mi zněl povědomě, ani bych netušil, že Swans vstali z mrtvých a z hrobu vytáhli na světlo boží i nový album?

Pokud chci bejt upřímnej, pak musim přiznat, že spojení „nějak velikej fanda“ je vlastně dost nadnesený, což pochopíte, když prozradím, že mojí nejoblíbenější skladbou od Sonic Youth je Total Trash a od Shellac mám nejradši Copper. Vlastně jsem nikdy nebyl „fanoušek“ Swans. Jak taky můžete bejt fanoušek něčeho, co vás niterně drásá zvukem a ubíjí monotonním rytmem do nechutný agonie, která před vás klade tak jednoduchý otázky, až se bojíte odpovědět? Cesta ke Swans pro mě byla logickým vyústěním, uzavřením hledání počátečního hluku, vřídla, odkud čerpaly všechny kapely, který jsem kdy měl rád, ale zároveň to bylo místo, odkud není návratu a kam by člověk měl vcházet jen s nejvyšší obezřetností. Takže jsem si kdysi dávno nahrál pár kazet, chvíli je s opatrnou zvědavostí poslouchal a pak někam založil…

Další dějství mýho vztahu se Swans přišlo nečekaně za pár let. Vracel jsem se právě z Tesca, kam jsem jel koupit plíny a dalších pár nezbytností. Děti byly ještě malý, pršelo a celkově byl dost hnusnej, temnej podzimní večer. Hrábnul jsem do přihrádky pro kazetu – neptejte se mě, jak se tam dostala – v ruce se mi ocitli Swans, Filth. Pokrčil jsem rameny, nechtělo se mi dál štrachat v kastlíku, tak jsem to pustil. Otráveně jsem podřadil a začal se bát, co přijde. Jak jsem se ale blížil k domovu, otáčel jsem volume pořád víc doprava a na tacháči ručička naopak lezla proti směru hodinovejch ručiček dolu, až jsem zastavil před barákem a nebyl schopnej vystoupit. Tak jsem tam seděl, pozoroval kapky na skle, nechal sebou prostupovat ty vlny a cejtil se najednou strašně živej, na místě kam patřim, ve světě, kde dokážu, pro co se rozhodnu. Všechna nervozita hektickýho rodičovství ze mě spadla, nic nebylo důležitý, základní pocity byly ohlodaný na dřeň a nic zásadnějšího než déšť, Swans a já na světě neexistovalo. V tu chvíli jsem si připadal jako bůh nebo aspoň jeho dítě. Vydržel jsem v autě až do konce desky a ani po tom se mi nechtělo ven do toho studenýho konzumního světa. Strašně jsem se bál přerušit ten vzácnej pocit, kdy si opravdu uvědomujete, že žijete a že to neni jen tak samo sebou.

A to je tak asi všechno. Okamžik vyprchal, někam se za ta léta ztratil a myslel jsem si, že stejně tak jako já, i Gira už někde dřepí v papučích a vypráví vnoučatům, že měl kdysi nejhlučnější kapelu na světě. O Angels of Light jsem nikdy neslyšel, a tak mě reunion Swans nepříjemně zarazil. Má to smysl? Dá se ještě vrátit k něčemu tak po všech směrech ultimátnímu, je důvod navazovat na to, co už bylo tak jasně a jednoznačně řečený? Jak jsem se tak koukal zpátky proti proudu času a uvědomil si, kolik zásadních věcí mně samotnýmu přestalo připadat důležitejch, kolik vlastních projektů jsem nikdy nikam nedotáh, protože mi to najednou přišlo zbytečný dělat jinak něco, co už tu beztak dávno bylo, jak jsem začal pohodlnět a lenivět a schovávat se za fráze o nedostatku času… Jak mi tyhle myšlenky běžely hlavou, začalo mi bejt nadmíru sympatický to, že někdo má ještě pořád chuť vracet se k věcem a postojům, který mu kdysi připadaly důležitý a nehledě na různý módní trendy najde zase dost energie na to, aby vzkřísil labutě z popela, aby vykopal ten prakořen vší muziky a vysál z něj zbytky životadárný mízy. I když už podruhý nevstoupí do stejný řeky a ta poslední deska je přeci jen oproti osmdesátým letům trochu uhlazená, oproti devadesátým málo chladná a  existenciální, vlastně je na můj vkus dost bluesová...

Tahle rovnice nemá jiný řešení, fanoušek nefanoušek, jde o hamletovský hnít či nehnít. Odkopnu bačkory, vypnu telku a půjdu se kurva na toho chlápka podívat, i na tu bandu vyžilejch monster, co s nim vylezou na pódium. Budu doufat, že se stane to, co tenkrát večer v autě. Že zažiju koncert, kterej mi, jak to napsal Dave, totálně změní život. I kdyby to mělo bejt jen na okamžik.

Dr. Radosta