Silver Rocket

Zápisky z turné Or 2015: 4. díl – poslední koncerty

Váša 21. 3. 2016

10. 9. Londýn – Rooz Studios

No já vim, že mi to trvalo, dodělat tenhle poslední díl. Zimní brigádky na divadelním stánku jsou pryč a s nima i bezprizorní hodiny času – leč objevila se volná sobota, v bednách lehce nalazenej John Moreland, venku je celkem hnusně a mám teda čas tenhle pompézní cestopis dokončit...

Minule jsme skončili v Leedsu na příjemnym dojezdu u Stevea a Tashi v bytě po koncertě v komplexu zkušeben Chunk. Ještě jednou opakuju, že to byl supr příjemnej večer; ráno jsme nemohli kdovíjak vyspávat, protože nás čekal dlouhej přejezd do Londýna, stačilo to ale na jakž takž vyspání se a stihli jsme i snídani v podobě zbylých wrapů a zeleninový pálivý pánve z rukou mistra Steva. Část pak dojela Tashiným autem do Chunku naložit věci a pak jsme se už s dodávkou, kterou jsme nechali před Chunkem, vrátili naložit zbylou část výpravy.

Steve s Tashou maj malou firmu s oblečením, vyfasovali jsme od nich proto různý nášivky s jejich brandem a spoustu plakátů, který vyráběli – oba jsou neskutečně manuálně a výtvarně zručný, vždycky obdivuju lidi, který jsou takhle strašně šikovný. Jak už je to delší doba, jen si říkám, že je fakt supr, když vám koncert dělaj takhle fajn lidi. Hezky se mi na to vzpomíná. Rozloučili jsme se a vyrazili směr Londýn.

První zastávka byla ve Stoke, kde jsme vyložili Roba. Proběhlo samozřejmě velký loučení, přece jenom jsme opouštěli tak trochu člena rodiny – ale abych se vyhnul dalšímu patosu, budu pokračovat... Dali jsme si sváču v Sainsbury's Express a pokračovali dál. I z tour v roce 2013 si pamatuju, že to je ze severu do Londýna fakt pěknej kus cesty, nehledě na to, že než se v Londýně člověk dostane tam, kam potřebuje, trvá to STRAŠNĚ dlouho. Řízení jsem v Londýně přenechal Františkovi, oproti zbytku Anglie to je jak kdyby člověk najednou řídil v Bělehradě nebo v Dillí – strašně moc aut, dva pruhy na prostoru ideálně pro jeden, navíc jste pořád vlevo. Pro mě šílenej a nebezpečnej labyrint.

Hráli jsme v místě, který se jmenovalo Rooz Studios. Je to opět zkušebnovej komplex, kterej je ale zabudovanej normálně v blokový zástavbě v centru města ve čtvrti Hackney, která dřív byla známá jako jedna z nejchudších částí Londýna, leč gentrifikace sem dorazila už před časem, takže je tady hodně nových budov mezi starou tří až čtyřpatrovou zástavbou. Oproti Chunku jsou Rooz Studios výrazně víc "profi", půjčujou tady i backline, takže něco jako luxusnější Švábky, který by ale byly dejme tomu někde na Žižkově. Vzhledem k tomu, že přesně tenhle backline (2×4×12 Orange na kytaru + 4×10 + 1×15 Orange na basu – okej, spokojili jsme se) byl půjčenej i na koncert, vynosili jsme si jen hlavy, kytary a distro, a vyšli si na krátkou vycházku.

Load in @ Rooz Studios

Bohužel jsme měli jen cca půlhodinku, takže tentokrát jsme se podívali jen po blízkým okolí Hackney a zase se rychle vrátili do Rooz. Koncert dělal Rainey, náš starej známej, kterýho si "český publikum" může pamatovat z Econo, se kterýma jsme před dvěma lety jeli pár koncertů po Moravě a Slezsku, tentokrát tady ale hrál se svou současnou "hlavní" kapelou Yards (jejich vinyl mi Rainey dal po koncertu ve Slavičíně, je to super a moc jsem se těšil). Koncerty dělá pod hlavičkou "Rip This Joint" vždycky zhruba jednou do měsíce. Opět po čase fajn shledání. Všechno jsme probrali, nechali si naservírovat indosměs s rejží a ukázat si, kde si můžem brát piva... V Anglii jsme fakt měli slušnej nadstandard, podle toho, co slýchám od ostatních kapel.

První hráli Ley Lines, stejně jako Yards kapela z Londýna, ve který ovšem za bicíma můžeme vidět Yanna, bubeníka Econo, kterej pochází z Francie. Hodně supr kapela – zase docela Milemarker, Auxes nebo DC kapely hadr, fakt moc dobrý – k poslechu tady: http://leylines2.bandcamp.com. Druhý jsme byli na řadě my. Připravili jsme si ty aparátový věže a zahráli podle mě solidní set (Franta tomu začal říkat "standardní situace"). Ta místnost na hraní byla trochu divná – taková skleněná kukaň, která na mě působila jako nějaká kuřárna v administrativním komplexu Londýna let osmdesátých, vlastně docela neosobní prostředí na koncert, ale tak proč ne. Lidí bylo celkem dost, tak 30–40, a asi se jim to i líbilo. Co nás dostalo, bylo, když Agáta přišla od merch pultíku s lístečkem, na kterým bylo napsaný "Part Chimp", že ho dostala od jedný holky, která v týhle kapele hrála a že se jí to moc líbilo a že rádi jezdili do Čech, hehe. Když jsem to vyprávěl po návratu ÚV SR, o basačce v Part Chimp nikdo nic nevěděl, ale proklep jsem si to, a skutečně tahle Tracy nahrála s Part Chimp celej Thriller (je to i na Wikipedii – http://en.wikipedia.org/wiki/Part_Chimp). Posléze jsme se dali do řeči hlavně s jejím klukem, se kterým teď maj kapelu Luminous Bodies (http://boxrecordsshop.bandcamp.com/album/luminous-bodies). Seznámili jsme se taky s Pájou, která momentálně žije v Londýně a jinak drhne kytaru v ostravskejch Smích hyen (http://bandzone.cz/smichhyen) – prostě spousta zajímavých seznámení.

Poslední set večera patřil Yards a musím říct, že to byl absolutní masakr. Fakt asi nejlepší kapela, se kterou jsme kdy hráli, minimálně pro mě – nechutný kytary ve stylu Botch, Narrows, Breather Resist, The Catalyst nebo These Arms Are Snakes a všechno to strašně tlačí. Bylo to neskutečně nahlas, Rainey to dokonce v jeden moment celý stopnul, protože prej neslyšel vůbec basu (která řvala jak blázen), něco přes dvacet minut bordelu a nazdar. Kytarista Tom dřív zpíval v kapele Ghost of a Thousand, což už byla fakt spíš větší kapela, v ČR hrála v rámci nějakýho velkýho turné s Anti-Flag a Alexisonfire, Yards u něj teda vnímám jako takovej návrat do podzemí. Yards si poslechněte tady: http://yards.bandcamp.com/album/ep2. Fakt doufám, že se brzo vydaj přes La Manche a zahrajou i tady. Zatím si střihli "jenom" únorový dvoutýdenní tour na Kubě (!) po boku mj. Birds in Row nebo The Canyon Observer.

London

Rooz Studios se vyklidilo docela rychle, což nám ani moc nevadilo, protože další den nás čekala pekelná cesta do Německa. Rozloučili jsme se s Raineym, kterej šel další den do práce, a následovali dodávku Yards přes velkej kus Londýna do míst, kde jsme spali. Záměrně říkám do míst, protože to byla fakt nelokalizovatelná lokalita kdesi v zastrčeným koutě Londýna, která na mě působila jak dokonale ztvárněný údolí strachu v nějaký grotesce nebo v Monty Pythonech... Všude něco jako sklady a velkej komplex budov, kterej obývaj příslušníci londýnskýho undergroundu. Pochopil jsem z toho, že to jsou víceméně byty, ale skoro v každým je zkušebna nebo něco podobnýho. Spali jsme u Yanna, kterej ale někde v centru ještě chlastal, zato jsme v onom místě natrefili na druhýho kytaristu Econo Sama, což bylo další vtipný shledání. Yards zajeli na konec bloku, kde měli zkušebnu, vedle nich prej zase zkoušeli Shield Your Eyes. Mezitím se objevil ten týpek z Luminous Bodies a ještě udělal Adámkovi, kterej se tvářil smutně a hladově, nějakou šlichtu. Sam nám potvrdil, že jsme v Anglii fakt měli štěstí na promotéry. Robovi se prej říká "Robbie Eyeball" podle jeho bývalý kapely Eyeball Eyeball, a pochvalně se vyjadřoval i o Brucovi a Steveovi (vlastně si pamatuju, jak nám Bruce pouštěl videa Samova sólovýho projektu, kde hraje zároveň na kytaru a na bicí...) – jestli se v tom začínáte ztrácet, tak cílem tohohle sdělení má bejt asi to, že část britský nezávislý scény je fakt vzájemně až rodinně propojená, stejně jako tady...

Na spaní jsme měli vyhrazenou nepříliš lákavou zkušebnu, ale už předem jsme si s Agátou zamluvili místo v dodávce (v týhle čtvrti to podle mě bylo naprosto nezbytný). Nevím, nakolik to bylo vítězství nebo prohra, na ty dvě hodiny spánku tu nebylo žádný přívětivý místo – něco jako Mordor. Fakt kdyby třeba nějakej filmař potřeboval najít tu nejtemnější ulici na záběry do svý gangsterky, poslal bych ho sem, veškerý potřebný kulisy už byly inventářem. Po ulici pobíhala liška (!) a na rohu postával divně zakuklenej týpek neidentifikovatelný rasy, kolem něho projížděly mercedesy a bavoráky s tmavýma sklama, občas u něj zastavili a on ukazoval někam směrem na konec ulice. Radši jsem moc nezkoumal, co se tam děje, a pokusil se usnout – přece jenom smrt ve spánku je pořád celkem v pohodě. Z klimbání mě probrala Agáta, že nám do auta kouká nějakej černoch, nikoho jsem už ale neviděl. Každopádně noc jsme přežili a kolem pátý ráno se nám už naservírovali do auta Franta s Adámkem s vizáží zmoklejch psů...

11. 9. Braunschweig – Nexus

Ranní jízda je Františkova doména, využívám tedy přívětivosti spacáku a bezpečí silnice za jízdy a probírám se až v Doveru. Jeli jsme s předstihem a nakonec byli v Doveru hodinu předem, až nás dokonce pustili na dřívější loď, díky čemuž jsme ušetřili tu hodinu, kterou nám sebralo jiný časový pásmo. Tenhle den byl drsnej – dálnice, dálnice, samá dálnice. Z Calais řídim já, přes Belgii, Holandsko, až do Německa. Celkem jsme strávili skoro 14 hodin na cestě.

Starbucks na parníku

Pokud budete hrát někdy v Braunschweigu, je velmi pravděpodobný, že to bude v baráku s názvem Nexus. Je to ten nejklasičtější německej model místa na koncerty a všemožný aktivity. Dlouhou dobu to byl squat, ale nakonec se z něj stalo obecně tolerovaný místo, který je samosprávně zušlechťovaný místní komunitou studentů a anarchistů a jde jim to moc dobře, fakt klobouk dolů. Dole klub a hospoda, nahoře ateliéry a úplně nový pokoje pro kapely.

Po příjezdu už na nás čekal kotel hustý dýňový polívky s bagetkama a kolem stolu rozesazený známý tváře z Tiny Vessels a Moro. Byl jsem docela rád za tohle spočinutí ve vlídný náruči německý pohostinnosti, protože ta cesta byla fakt unavující. Po jídle a přiměřeně dlouhém trávení s Clubem Maté (tak jsme jednou zase v Německu...) jsme nanosili věci a připravili merch pultík. Začínat se mělo na německý způsob, tj. cca před desátou, ačkoli dnes to bylo taky způsobený tím, že očekávaný publikum se nedostavilo a čekalo se na možný opozdilce. Údajně byl ten den v Braunschweigu ještě jeden koncert, každopádně na nás přišlo tak do deseti lidí mám pocit, možná ani ne. Nexus je relativně velkej klub, kterej se dá zmenšit zatažením závěsů a hraním po pódiem, i tak to ale na dnešek nestačilo a ty koncerty tak proběhly víceméně jen proto, aby se prostě uskutečnily...

Moro vs. Or (dostali klepec!)

První hráli Moro, kde hrajou i Flo a Nikola z Tiny Vessels, ale bylo to teda fakt slabý – těchhle německejch pokusů o angažovanej hardcore už jsem pár viděl a jako mě to vlastně připadá vtipný no... O Tiny Vessels jsem si taky myslel, že to je lepší kapela, kdovíjak mě to nepřesvědčilo. Ale tak jsou celkem fajn lidi aspoň, hehe. My jsme tenhle večer taky asi moc neexcelovali, prázdnej sál tomu nepřidá, takže koncert celkově dost slabej. Byli jsme dost vyříz z celý cesty, ale nebyl to jinak úplně špatnej večer – po odjezdu Moro a Tiny Vessels, který jeli ještě v noci do Hamburku, aby stihli zítřejší antifa demonstraci, jsme se krátce zakecali s Timem, kterej to měl dnes za Nexus na starosti, a bylo to docela fajn. Spát jsme šli zaslouženě do krásnýho pokoje v podkroví s luxusníma postelema a voňavýma peřinama.

12. 9. Hamburk – FS115

Hele já se fakt moc omlouvám, že furt mluvím o žrádle, ale německá snídaně je pro mě prostě jedním z největších fenoménů turné. Timo se nás ještě večer ptal, jestli chceme radši veganskou pizzu nebo pečivo s věcma, my jsme řekli, že nám to je jedno, takže radši s partou připravili obojí a my se mohli zbláznit. Bavěj mě ty různý německý pomazánky, který tady buď vůbec nejsou, nebo jsou šíleně drahý, no a samozřejmě avokáda, džusíky, filtrcafé, maté a spezi... P.O.H.O.D.A.

Tyhle místa se mi líběj i pro to, že to ty lidi myslej fakt vážně a je to pro ně největší volnočasová aktivita. Ten zápal, se kterým něco společnýho tvořej, je fakt obdivuhodnej. Určitě je za tím i ona německá pünktlichkeit, to je jasný, ale funguje to fakt dobře. Takhle při sobotě ráno zajdeš nakrmit kapelu a pak se věnuješ úpravě fasády domu.

Nexus

Braunschweig je zhruba tak ve středu severní poloviny Německa, takže do Hamburku to je něco málo přes dvě stě kilometrů. Oproti předchozím dnům hodně velká pohoda. Byl jsem celkem rád, že celý tour můžem zakončit na Fahrstrasse, kde se nám minule moc líbilo. Rohovej činžák uprostřed Hamburku (což ale neznamená centrum) ve Wilhelmsburgu, kousek od přístavních kanálů, za kterýma je až to opravdový centrum. Otevřela nám jedna místní slečna, natahali jsme věci do koncertní místnosti ve sklepě a vyrazili si na krátkou procházku po přístavu. S Agátou jsme šli zvlášť, měli jsme necelý dvě hodiny, takže to stačilo jen na přístav, ale i ten stojí za to. Baví mě to industriální prostředí plný kontejnerů na umělejch či poloumělejch ostrůvcích a velký lodě. Byli jsme varovaný, že po městě by se mohli potulovat náckové (jak jsem psal, dopoledne byla velká demoška nácků a antifácká protidemonstrace), dlouho jsme nepotkávali vůbec nikoho, leč pak se mezi lidma vystupujícíma z jedný mhd lodi začalo odrážet slunce od pleší v bombrech, tak jsme udělali čelem vzad a po zbytek cesty do FS115 byli trochu paranoidní (náglovství jsme z dálky přisoudili i jednomu naprosto mírumilovnýmu ajťákovi).

Jako politická kapela jsme to na turné neměli vždycky lehký (Adámek se společenskou hrou "Klassenkampf")

Na Fahrstrasse už byli všichni, dostali jsme večeři (a světe div se, už si VŮBEC nepamatuju, co to bylo) a všechno se začalo schylovat. Zpěvák z Moro byl na vstupu vyzbrojenej slzákem a mobilním klaksonkem, kterej měl v případě výskytu nácků jednak upozornit osazenstvo koncertu, a zároveň případný útočníky ohlušit. Žádný drama se ale naštěstí nekonalo.

Dneska s náma hráli opět Tiny Vessels a k tomu Neun Arme. Už nevím, která kapela byla první, každopádně Tiny Vessels klasicky (jako v pohodě, ale docela nuda), a Neun Arme byli docela zajímavý – takovej hodně experimentální post-punk se zajímavýma hlukovýma pasážema. Na jeden song pak měl kytarista takovej samohraj nebo co to bylo – takovej mlejnek vydávající zvuky, šlo to do toho výborně. Mimochodem v týhle kapele hraje na bicí opět Nikola z Tiny Vessels, další z jeho celkem čtyř kapel... Náš koncert byl fajn, standardní situace. Po koncertě přišel basák z Neun Arme a říkal, že je moc rád, že s náma mohli hrát, že jsme se mu minule moc líbili. Hele supr pocit z toho všeho mám.

Hamburk

Hamburk bylo další město, kde se hodně řešila uprchlická krize – anarchistický podhoubí je tu hodně velký a stejně tak je tady i dost uprchlíků. Nespali jsme z toho důvodu v tělocvičně pod střechou jako minule, protože tam momentálně bydlí 5 uprchlíků z Afriky, ale šli jsme na byt k Tobimu, kterej bydlí na opačným konci Fahrstrasse. Ve svým poměrně luxusním bytě si ubytoval dalšího uprchlíka, tuším, že z Nigeru nebo Nigérie, což mi přijde úžasný. Říkali jsme si, že to je pro debaty o uprchlících hodně dobrej argument: "A vy byste si je jako vzali domů, jo?" Jo, no. Vtipný na tom je, že Tobi vůbec neuměl francouzsky, takže se s tím chlapíkem z Nigeru vůbec nedorozuměl – měl jen takovej kapesní slovníček frází, ale nějak to prej funguje. V Hamburku funguje hodně silná síť na pomoc uprchlíkům, a veškerá pomoc jak pro lidi na útěku, tak pro "hostitele", je většinou dobře dostupná.

13. 9. Praha

Vyspali jsme se moc hezky, sprška a samozřejmě snídaně "german-style", tentokrát s restovaným tofu a ve druhý fázi vafle s marmeládou myslim. Tobi s náma zašel na Fahrstrasse naložit věci a mohli jsme vyrazit. Hamburk je fakt fajn...

Už nás čekala jen přímá trasa do Prahy, bylo to celkem dlouhý, ale zvládli jsme to. Na vile jsme všechno vyložili, zašli k panu Chungovi na Pho, a pak do Potrvá, kde ten den hrála Aby Wolf – my jsme to nestihli, ale těšili jsme se hlavně na všechny kámoše. Druhej den jsem Lilkovi odvez dodávku do Pardubic (děkujem!) a bylo hotovo.

Všechny fotky z tour najdete klasicky na hluch.rajce.net.