Silver Rocket

Mueran Humanos: Důležitý jsou lidi

Töhötöm 4. 6. 2015

Mueran Humanos jsou z Buenos Aires, což je město, kde se dělaj věci pořádně a od podlahy. Sami se viděj jako "dvoučlenná armáda, která nebere zajatce", je to hezkej pár a fajn lidi. A tady máte možnost se s nima trochu blíž seznámit.

Jaký jsou vaše hudební kořeny? Víme, že jste už doma v Buenos Aires hráli v kapelách, Carmen v Mujercitas Terror (to je dost super název)... takže odkud pocházíte (v hudebním i fyzickým smyslu)?

Tomás: Já hrával v kapele, která se jmenovala Dios, začali jsme už jako teenageři. Už o tom hrozně nerad mluvím, ale o tý kapele existuje film, dokument, pokud tě to zajímá. Mám pocit, že vlastně dělám pořád to samý, jen v různejch kapelách. Ale z Mueran Humanos mám opravdu dobrej pocit. Když jsem byl malej kluk, chtěl jsem se stát spisovatelem. Už jako dítě jsem začal psát básničky a když mi bylo třináct, vůbec jsem nepochyboval o tom, že budu spisovatel. Pak jsem ale uslyšel Closer od Joy Division, pro mě to bylo něco jako Baudelaire spojenej s rockovou hudbou – a to mi převrátilo život vzhůru nohama a už mě zajímala jenom moje kapela.

Carmen: Já hrála na klávesy v Mujercitas Terror. Pokud si na tuhle kapelu najdeš chvilku, zjistíš, že na ní fakt něco je (a funguje to i pro lidi, který nerozuměj španělsky). Hraní s nima mi hodně pomohlo a otevřelo mi to oči jak umělecky, tak ve fyzickým smyslu, jak říkáš. Do té doby mi všichni, koho jsem potkala, vykládali, co musím udělat a čeho se mám bát, a tahle kapela byla pravej opak. Přesněji řečeno, oni vedli takovej ten život umělců, zajímalo je jen to, co dělali a nořili se do toho hlouběji a hlouběji, skoro z toho zešíleli. Představ si, že mezi tvojí fantazií a realitou existuje nějaká hranice a ty ji programově zrušíš, se všema rizikama, který to přináší. Přesně takový lidi jsou Marcelo a Daniela z Mujercitas Terror, a já bych musím říct chtěla být taky taková. Marcelo je mimořádně talentovanej básník a hudebník, kterej se věnuje hudbě od dětství, vyrostl v rodině, kde fungovala taková zvláštní výchova bez pravidel a omezování, v odlehlý čtvrti na kraji Buenos Aires, hihihi... on prostě žije v tý pověstný „zóně soumraku“. A Daniela byla odjakživa moje nejlepší kámoška ve škole, na Marcela narazila někde ve vlaku a tam se z nich stal pár a kapela a trvá to dodnes. S Tomásem je máme moc rádi a taky je moc respektujeme. Mluvím o nich hodně, takže je ti jasný, že to pro mě nebyla jen „kapela“, beru je jako svoji rodinu... já jsem vlastně pořád mujercita terror.

Přesunuli jste se do Evropy, co vás k tomu vedlo? Vy dva jste se potkali až v Evropě, nebo jste se už znali z dřívějška? Jak vznikli Mueran Humanos?

Carmen: Já měla odjakživa větší sklony k intuitivnímu rozhodování než k přemýšlení, takže když jsem měla pocit, že už nechci zůstat v Buenos Aires, prostě jsem si koupila letenku (koupila mi ji teda máma, ale později jsem jí ty peníze vrátila) a za pár dní jsem už byla ve Španělsku. Tomás na mě čekal na letišti a od tý doby je všechno lepší a lepší a lepší... takže jsem se rozhodla správě, to je tak super, hehe!

Tomás: U mě to nebylo nějaký vědomý rozhodnutí, spíš náhlej popud. Ale ta možnost se vznášela ve vzduchu dlouho, protože moje rodina je taková směs imigrantů z Evropy a v dětství mi všichni vyprávěli příběhy ze svýho domova. A protože díky babičce mám i italskej pas a díky tomu se můžu vyhnout všem těm nesmyslům s vízama, měl jsem cestu otevřenou. Několikrát jsem jel do Španělska a do Anglie. Každá cesta byla delší než ta předchozí a nakonec jsem tu tak nějak musel zůstat, protože jsem už neměl peníze na letenku domů. Můj život byl v tý době nekonečnej chaos. Já se vlastně nerozhodl zůstat v Evropě, já tu jen zkejsnul. S Carmen se známe už z Buenos Aires, přijela za mnou, když jsem asi rok pendloval mezi Anglií a Španělskem, a s kapelou jsme začali hned, jak jsme byli spolu.

Jezdíte rádi na turné? Hráli jsme už ve spoustě částí světa, od Ruska po USA, po celý Evropě i Latinský Americe. Jak moc je tohle pro vás důležitý?

Tomás: To je prostě to, co děláme a co můžeme nabídnout. Chceme, aby to všichni slyšeli, a turné nám připadaj jako velký dobrodružství a současně poslání. Takže pokud je to možný, vždycky jedeme.

Dělá na mě velkej dojem, jakým způsobem hraješ v Mueran Humanos na basu, je to v týhle kapele zásadní nástroj, kterej používáš dost pestrým způsobem, ale – alespoň pro mě – tam je cítit i taková ta příjemná punková přímočarost. Zkus popsat, jak vidíš zvuk Mueran Humanos ty...

Tomás: Díky moc, v první kapele, kde jsem hrál, byla jen basa a bicí, takže když jsme chtěli vydat nějakej zvuk, musel jsem to udělat na basu. Naučil jsem se časem dostat z toho nástroje takovej zvuk, jakej potřebuju. Ve všech kapelách, kde jsem hrál, jsme vyznávali princip, že důležitý jsou lidi a ne to, na co hrajou. Důležitý prostě je, aby se potkali ty správný lidi, dobrá kombinace osobností. Bylo jedno, jestli je v kapele kytarista nebo zpěvák, byli jsme přesvědčený, že ve správný sestavě vždycky najdeme nějakou cestu, tu správnou cestu. A takhle je to i v Mueran Humanos. Já hraju na basu, Carmen na synťáky, začali jsme teda takhle a sledovali, kam to povede. Přidali jsme samply, automatický bubny a zpěv. Výslednej zvuk je jen důsledek zmíněnejch skutečností. A jinak si myslím, že jsem se z punku – nebo spíš z toho, co já pod tímhle slovem chápu – hodně naučil. Totéž platí pro industriál. Ale je to tak, že každá subkultura je na začátku něco jako útočiště pro lidi, který mají potřebu se nějak vyjádřit, potkávat se s podobnejma lidma a bránit se před mainstreamovou kulturou útokem. Za chvíli se ale za nima začnou trousit další lidi, který už nejsou tak zajímavý osobnosti, a ti pak jen kopírujou a kopírujou. Vytvoří se pravidla, přijde rutina a začne to bejt nuda, zbytečnost a vlastně je to celý kontraproduktivní. Starý punkový kapely, post punk a industriál mě hodně inspirovaly, ale teď se už o tyhle subkultury moc nezajímám, je to všechno stejný a ne moc zajímavý.

Carmen: Já chci jen dodat, že podle mě je Tomás nejlepší basák na světě.

Co vaše nová deska? Kdy to vyjde? Bude jiná než ta první?

Tomás: Je to hotový a teď se zrovna bavíme z různejma labelama o tom, kde by mohla vyjít. Nevím, jak moc se liší od tý první, podle mě je sofistikovanější a temnější, na první desce je taková určitá hravost, kterou tady postrádám, podle mě to je vážnější deska. Ale co já vím, proces tvorby v Mueran Humanos je pro mě záhada (ale vyhovuje nám). Prostě chceme natočit co nejlepší desku a vyjadřovat se na ní co nejupřímnějc. Já ale můžu mluvit jen o tom, jak to celý vzniká, výsledek musej posoudit jiní.

Carmen: Tahle deska ukáže jednu naši stránku, kterou jsem na první desce postrádala, říkám tomu naše „soundtracková poloha“ (nemusíš se hned takhle tvářit, nebudou to žádný nudný uspávající abstraktní nesmysly). Pro mě je to mnohem zajímavější deska, a to jak hudebně, tak textově i jako celek. A nesouhlasím s tím, že by z ní zmizela hravost. Je na ní třeba věc, která se jmenuje Mi Auto, která je podle mě hodně hravá. Je to o ženě, která jede v autě a najednou zjistí, že jak projíždí kolem ostatních aut a lidí, tak ji vůbec nikdo nevídí. Začnou se dít divný věci, přes silnici třeba najednou přejde nahá žena a podobně. Je to taková pocta kraut rocku a podle mě je to mimořádně hravý. Do týhle skladby nahrál kytaru Jochen Arbeit z Neubauten a zní to přesně jako ta správná kytara do auta. Je ale pravda, že na nový desce nenajdeš věty jako „z nebe prší krev“ nebo „příšero, příšero, jsi tak hebká“.

Další text o Mueran Humanos TADY.