Silver Rocket

New Dog v Neratovicích

Bohužel se dostávám k napsání reakce na New Doga až teď, kdy už ho v ČR nestihnete (i tak byste ho stihli už jen v Mumii). Měli jsme tu čest dělat mu 10. února koncert v Neratovicích a osobně ho řadim mezi to nejlepší, co jsme kdy pořádali. Koncert jsme domluvili v café Mlýn, kde jsme nikdy předtim nic nedělali. Majitelé se zdáli trochu nedůvěřiví, ale naprosto nám vyšli vstříc a vše nakonec dopadlo výborně – velký dík patří taky jim, neboť v pondělí maj normálně zavřeno a otevřeli jen kvůli nám.

Když jsme v pondělí do kavárny dorazili, bylo teprve půl sedmý a Anar s jeho společníkem Jamesem na nás už mávali. Pokecali jsme, dal jsem jim jídlo, připravili jsme stage, poslouchali Jay Munlyho a Psí vojáky a čekali, až nastane ten kýžený okamžik. Oba jsou to moc milý lidi. A vděčný. Ještě před osmou hodinou Anar vyprávěl, jak mu naprosto nevadí hrát jen před pěti lidma (asi tušil průser, hehe), že si to užije stejně, jako kdyby hrál třeba před dvaceti. V půl devátý jsme vypli hudbu, oznámili koncert a New Dog o sobě dal prvními tóny vědět. Do spoře osvícený místnosti s prvorepublikovym nábytkem se nahnalo asi třicet lidí (což je na Neratovice hodně slušnej sukces). Byl to zvláštní mix lidí. Starý, mladý, vlasatý, plešatý, malý, velký, z Neratovic, z Bečvár, hehe. Vystoupení bylo dost intimní, tichý a příjemný. Plánoval jsem to celý nafotit, vzal jsem si i jeden náhradní film. Jenomže hráli tak tiše, že zvuk závěrky byl hlasitější než oni. Po pár fotkách jsem pochopil, že takhle to nepůjde – vysral jsem se na focení a užíval si Anarovu zpověď zabalenou do něžnejch tónů jeho telecastra, aniž bych ho a ostatní posluchače rušil nějakym cvakáním. Lidi seděli na zemi, stáli nebo seděli na židlích a pozorně sledovali toho skoro plachýho hocha s kytarou, o kterym by v tu chvíli nikdo neřekl, že boxuje. Já jsem dost ocenil i práci Jamese, kterej v podstatě vytvářel všechny ty hravý melodie na klávesy nebo druhou kytaru.

Vstupný bylo dobrovolný a lidi byli štědrý. Vybrali jsme tolik, že se nám o tom ani nesnilo. Navíc se prodala i spousta CDček a i pár vinylů Travels. Všechno jsme s radostí odevzdali a asi ještě hodinu a půl strávili na baru. Anar tam už zase (v neděli v Praze jsem ho taky vyrušil, když se bavil s nějakou blondýnou) ulovil nějaký ženský, se kterejma si povídal rusky. Když jsme se rozhodli to zabalit, přišel za mnou majitel kavárny – už nijak nervózní či pochybující – s tím, že to bylo super a kdy tam prej zas uděláme další koncert. Aparát jsme nechali na místě. Anar a James byli dost utahaný, šli spát a když jsem je druhej den vzbudil, měli jsme ještě spoustu času – třeba na prohlídku města, hehe. Bohužel žádný sightseeing se nekonalo (ne že bych jim nechtěl nic ukázat, ale v Neratovicích není co). Anar se ptal, proč lidi v ČR furt říkaj "Tokio". Jelikož jsem se s touhle otázkou nesetkal poprvý, pochopil jsem, že myslí slovní spojení "tak jo". To bylo asi to poslední, o čem jsme si povídali. Naložili jsme aparát, rozloučili se a to je konec.

Byl to výjimečnej večer, plnej výjimečný hudby a lidí. Až sem Anar zas někdy přijede, neváhejte a jděte na něj. Děkujeme!