Silver Rocket

Summer Saga 2005: přetížení sítě

Hodně už toho tady řekli lidi přede mnou: Adam, Bourek, Töhötöm a další. Pocity, názory, myšlenky i samotný popsání průběhu akce. Není k tomu moc co dodat. Jenže mi to nedá. Když skončily první Byšice, rozepsal sem se o nich tehdy, coby fanoušek SRR kapel, právě Adamovi. Odpověděl, abych něco sesmolil i na web. Ne proto, že by můj výtvor aspiroval na literární cenu. Ale proto, že sem byl tehdy tím fanouškem, jedním z řady (a to neni vůbec hanlivý, ba právě naopak). Situace je jiná. Hraju v Emems a dělám kafe. A tohle byla první akce, který sem se účastnil jako aktivní člen.

Cesta samotná byla dost hektická. Zpočátku všechno vypadalo výborně, s Plackou na smluvenym místě přesně na čas, odjezd a šáteček. Do Úval nabrat Ivu. Pohoda. Jenže už tam mi začalo bejt víceméně jasný, že Tonička (to je záskok za Antiízu) si to ani zdaleka nedává dle mejch představ. Prvním varováním mi měl bejt okamžik, v němž sem zjistil, že nemusim šlapat na brzdu. Auto brzdilo samo a ještě si přitom docela solidně poskakovalo v rytmu přidávajícího plynu. Prostě není možný dorazit na Točník včas. Druhej okamžik, signalizující problémy, nastal po krátký pauze na odpočívadle, někde mezi Říčany a Jesenicí. Tonča přestala samočinně brzdit. Hurá! Přestala totiž brzdit prakticky úplně. Aha… Myslim, že pro spoustu kolemjedoucích musel bejt docela vtipnej pohled na řidiče, kterej má plný auto krámů a lidí a před každou křižovatkou hamtá na brzdu s vehemencí slona, hlavou přitom vráží do střechy, přičemž jeho druhá noha tzv. drtí asfalt.



I přes to všechno se dá konstatovat, že cesta ubíhala plynule. Při rychlosti 40 Km/h sem se konečně moh řádně pokochat tou naší plackou. Vořech by určitě prohodil, že tohle není příroda, ale zahrádka. A měl by pravdu. No. Takže v tomhle poklidnym tempu sme pokračovali až za Zbraslav. Silnice se tam pomalu zúžujou, klikatí, a jejich kraje lemují žlutoskvoucí lány a stromořadí topolů. A k tomu všemu vám tam zpívají ptáci, který slyšíte i přes ten neskutečnej řev šeplajícího kola. Píchli sme. Vyměnit kolo není až zas takovej problém, pokud nestojíte v kopci, a proto musim sám sebe pochválit. A nejen sebe, měl sem zdatné pomocníky. Pointa toho všeho je, že když sem vyměnil kolo, Tonička začala znovu brzdit. Zasmát.

Konečně je v horizontu vidět Točník. Nebo spíš je z něj na pět kilometrů vidět pompézní, švabach fontem vyvedenej transparent, hlásající, že pokud jedem na Silver Rocket Summer Saga, sme u cíle. V městečku Žebrák tudíž malá zastávka nad plán, žáby chtěj jíst a pít. Pak chvilka motání, přemejšlení, kde parkovat, točení, couvání, popojíždění a heuréka…sme na místě. Zatím se tu kolem motaj zbytky turistů a spousta známejch tváří ze SRR. Dáváme si mírnou pohodu v podobě dvacky a rekognoskujeme s Plackou terén. Bourek se nás na chvilku ujímá, a to stačí na to, aby ukázal a řekl vše podstatný. Což pro nás v daný situaci je hlavně to, kde bude stát kavárna. Konec lelkování, přípravy sou v plnym proudu, ještě vokukujem tzv. konkurenci ( v největších uvozovkách ). Vořech už má zažehlou jiskru, Lieschen pomalu, ale jistě získává pravej stáčecí grif, Záhoř s Töhötömem by se mohli v zásobách tvrdýho koupat, což se nám v budoucnu bude víc než hodit. Je vidět, že organizace, jakkoliv se zdá hektická a nervní, šlape perfektně. Obdivuju a smekám poprvý.



Kavárna Kamarád (resp. Kaváran Kamará – trochu se mi nepovedlo, i přes striktní kontroly Bourkovy, název sestavit, ale nakonec se vokazuje, že to není vůbec podstatný) se rozjíždí s vrcholící zvukovou zkouškou. Stejně jako Adam vůbec nedávám Ondřejovu pohybovou suverenitu mezi těma všema hadičkama, drátama a čudlíkama. A to samo nechávám bez povšimnutí, že je klasicky příjemnej a vtipnej (hlavně, když napodobuje cícu, h?!).O zvuku nemluvim vůbec. Obdivuju a smekám podruhý. Děti Deště začínaj rozjíždět svůj těžkotonážní stroj a my přestáváme stíhat situaci za barem. Předpovědi, že nakoupený zásoby budou dostatečný, se rozplývaj v poctivejch Deštnejch riffech, konvice jedou na plnej céres, což má za příčinu přetížení sítě (hlavně, že mám elektro průmyslovku, co? Konvice maj přeci samy vo sobě příkon jak kráva Pavliku!) a začíná docházet rum. Jo. V duchu si spílám dp pitomců, že sem nekoupil vo flašku dvě navíc, podle Bourkovejch rad. Počasí je pro chod kavárny ideální, jenže bez rumu to prostě není ono.

Esgmeq začínaj hrát a fronta neubejvá. Okem miha vidim Vořecha, kterak točí Pipi produkty ve velkym, černej od hlavy k patě. A to je na to sám! Přesto zůstává takovej, jakýho ho znám. Milej, sympatickej, vstřícnej. Obdivuju a smekám potřetí. Zároveň zjišťuju, že přestávám sledovat kavárnu a soustředim se na hudbu. Při chebský Generaci místo obsluhy švihám hlavou a udivenejm, leč nad rámec trpělivejm lidem se omlouvám, i když se nic nestalo a nic se neděje, ne? Esgmeq jako druhá kapela byli podle mě mistrovskej tah. Spousta lidí si jejich věci mohla vychutnat na plnej plyn a z čistou hlavou. Já to udělal, pln blaha.

Spolu s Wollongong přichází i rutina v obsluhování. Je ovšem nezapomenutelný, jakou měrou nám pomáhaly Vicky s Ivou. Jim patří velký dík, jim patří obdiv a smeknutí počtvrtý. Toddova kohorta mě utvrzuje v jednom, pro mě zásadnim zjištění. Tuhle kapelu já potřebuju vidět, musim ten vizuální kontakt mít. Je pro mě nutný vidět Broučkovy frenetický pohyby, Toddovu skvostnou hru na kytaru a Tomášovy upřený pohledy kamsi za všechny a za všechno. Protože to je součást tý hudby. Slyšim to a sem u vytržení, ale pak to vidim a posadim se z toho na prdel, protože mě ty takřka hmotný emoce, sálající z pódia, srazej k zemi. A nakonec Dálnice do nebe…



Došel rum. Hopla, viď!? Naštěstí maj kluci vod chlastu, takže po lehčím vyhandlování jedem dál. Taky musim něco podotknout k systému vracení hrnků… Vlastně žádnej nebyl, prostě udělat dotyčnýmu nápoj a poprosit ho, jestli by pak hrnek nevrátil. Ovšem to, co se děje, opět předčí veškerý mý představy. Hrnky se vracej nejen bryskně, ale nepoškozený a velký procento i umytý!!! Neskutečný, nad plán. Obdivuju, děkuju a smekám. Po pátý.

Gnu. Kavárna jede, takže si můžu i na chvilku odskočit k hradní stěně a taky se konečně na něco kouknout. I když zrovna u Gnu to není potřeba. Tahle banda mě na prdel posadí, aniž bych ji byť jen koutkem oka viděl. Tam stačí ten souzvuk baskytar s kytarou, kterej člověkem doslova mává a  k dokonalosti dotažený prenatální rytmy, v nichž pokaždý najdu kus génia. Navíc to těm klukum sluší. Chceme album!!!



Bourek sice řikal něco v tom smyslu, že se mu jeho výkon při setu Emems nelíbil, ale na to já mu seru. Jeho vystupování a chování na pódiu shledávám jako jedno z nejlepších. Případný přehmaty sou pouhopouhý fóry pro ty lidi před pódiem, co? A moc by mě zajímalo, kterej člověk dokáže makat do úmoru, pak vylízt před lidi a bejt jednim z nejlepších. Obdivuju a smekám po šestý. Koncert byl nejspíš poznamenanej všema možnejma aspektama. Tři koncerty ve třech dnech, štreky, pendlování a Saga zápřah. I přesto mám pocit kvalitně odvedený práce. Člověka ta masa krásnejch, pohodovejch lidí vážně dokope sáhnout si až pod dno. Jestli jim ten koncert přišel dobrej, pak je to hlavně díky nim.

Zvláštní díky patří Žabákovi, kterej to za Placku a za mě vzal v kavárně. Za tu půlhodinku si počínal neskutečně profesionálně a přitom až žoviálně. Akorát, když Záhoř začal mlátit do bicích, sme zjistili, že nám dochází šmahem prakticky vše. Takže domluva jasná, po skončení poslední kapely končíme i my. Krásně to vyšlo. Stejně jako koncert Lyssy. U Lyssy sem si dával docela na čas, než sem si plně uvědomil, vo co tady de. Jenže to prozření stojí za to a já jen stojim a zobu od nich úplně všechno. Už sem taky v jejich spárech. Služebníček… A navíc maj pěknej obal desky a fanděj fotbalu. Ať žije Lyssa a Dobré Pole Bé !!!



OTK sem si mohl užít naplno a taky sem to udělal. Unavenej, ale šťastnej. Nemohlo bejt lepší zakončení tohohle epochálního dne. Po poslechu OTK sem měl pocit, že bych si ten maratón klidně zopáknul.

Zajímavý je, že pršet začalo opravdu až po dohrání poslední kapely. Tam nahoře sedí určitě někdo, kdo je oddanej fanoušek a spřízněná duše. Obdivuju, smekám a klaním se. Už po x-tý, co? Noc byla z mýho pohledu krásně klidná, bubenický oratoria a Voříškovu oprávněnou moralizaci sem zaspal. Ráno sem vstával přeci jen trochu s obavou, co lidi. Spát se šlo v dost pokročilou hodinu, takže bych se ani nemohl divit, kdyby někdo nabyl dojmu, že budíček v půl osmý patří do kategorie sadomasochistickejch zhůvěřilostí. Po procitnutí mi nezbylo, než se svýmu pesimismu zhluboka zasmát. To, co se dělo, je vážně neuvěřitelný a mělo by se to nejen někam zapsat, ale i se s tim náležitě a otevřeně prsit. Tak neuvěřitelně chápavý, tolerantní a ochotný lidi aby člověk pohledal. Všechno odcejpalo naprosto bez problémů v pohodový náladě.



Resumé??? Díky moc všem ze Stříbrný rodiny. Jejich organizaci, příjemnýmu chování i ve vypjatějších situacích…..zkráceně za rozdávání pohody. Hlavní díky ale patří lidem samotnejm. Za to, že nám všem vytřeli zrak. Že se chovali naprosto zodpovědně, tolerantně a přitom nám neskutečně pomohli. A taky že sme si to díky nim a jejich chování mohli náležitě užit. Tohle všechno bylo, je, a ještě dlouho bude neuvěřitelný. Díky všem.

P.S. Tonička si to na zpáteční cestě totálně dodávala, takže v Letech u Karlštejna pohodu a díky Vořechovi, Bourkovi a Lieschen. Prosil bych minutu ticha za jedinou oběť SRSS.

Tonička * někdy kol roku 1988
+ 7.8.2005

Fotky zzabak